To nejlepší nakonec. Poslední den mojí malířské výpravy jsem jel s Eliškou na druhý konec kotorské zátoky do Perastu. Je to malé město, v podstatě jen nudle z jedné strany ohraničená mořem a z druhé prudkými horami. Jsou tam překrásné výhledy na zátoku a hory, které jsou podle mě hezčí než město samo. Naproti městu jsou dva malé ostrovy, na které je možné dojet výletní lodí (nevyužil jsem z časových důvodů, ale lákalo mě to). Jeden z ostrovů byl jako vystřižený z jednoho obrazu od René Magritta. Bílá kaplička sevřená kmeny vysokých černých cypřišů. Ostrov se temně rýsoval proti světlému nebi jako vchod do podsvětí a lákal mě k namalování. Nakonec ale vyhrál jiný námět na opačném konci města, do kterého se nicméně dostala část nálady z temného ostrova. Temnota a čerň je vůbec zajímavá věc. Dříve jsem se černé barvy na obrazech bál a nechtěl jsem ji používat. Připadala mi prostě “moc temná”, připomínala mi něco, co nechci. Chtěl jsem být hodný. Ale našel jsem si k ní cestu a naučil se ji používat. Na osobní úrovni jsem objal svou temnotu a našel v ní sílu (to je ale téma na jindy).

Obrazy, které vznikly v Perastu, považuji za to nejlepší, co jsem v Černé Hoře namaloval. Týden intenzivního malování mě rozhodně posunul. Pokud vás baví malování a chcete se v něm zlepšit, tak není nic lepšího než odjet na týden (nebo delší dobu, pokud můžete) a tam tvořit, co to jen jde. Uvidíte, co to s vámi udělá 🙂

Hudba k poslechu je od skupiny Blackfield (duo Steven Wilson a Aviv Geffen). Příjemně melancholická hudba, takové pohlazení pro uši s občasnou drsností. Obrazy jsem sice původně maloval při poslechu něčeho jiného, ale tohle se k nim dost hodí.