Láska neexistuje, je jen zamilovanost.

Pak následuje práce na vztahu, rozčarování, vyrovnávání se s realitou, zklamáním a všednodenností.

Bezpodmínečná láska neexistuje, touha po ní ano, a nutně přináší zklamání. Každý se stará hlavně sám o sebe.

Každá další krize nebo rozchod mě přivádí blíže k sobě a ke vnímání mých niterných emocí a potřeb. K jemnějšímu naladění se na sebe, napojení se na své srdce ve snaze vyrovnat se s tím, že věci se vyvíjejí jinak, než jak jsem si přál a že cítím bolest a smutek.

Život mě učí nepřipoutávat se. Nic není stálé. Život mě učí nemít očekávání, učí mě pouštět, učí mě vnímat to, co je právě teď namísto toho zaměřovat se na to, že jsem to chtěl jinak. Lidé tu nejsou pro to, aby mi plnily moje očekávání.

Lze se vůbec zamilovat s vědomím toho, že vstupuji do další bolesti a zklamání, že opět nevidím něco, co je přímo na očích a dojde mi to až zpětně?

Lze se vůbec zamilovat a zůstat zakotvený v realitě? Ne.

Myslím, že to se zásadně vylučuje. Kdybych v okamžiku začátku vztahu dokázal dohlédnout, kde budeme za rok, asi bych si to hodně rozmyslel. Stejně jako kdyby si lidé dokázali v okamžiku početí být vědomi kolik námahy stojí vychovat dítě a kolik nedospalých nocí je čeká, tak by se rodilo velmi málo dětí. Pokud vůbec nějaké.

Snaha vyhnout se bolesti je marná. Je součástí života. Můžu se buď snažit bolest otupovat a zároveň přicházet o citlivost, nebo v ní být plně vědomý a vnímat, že je v ní zároveň spousta krásy. Že život je krásný a stojí ho za to žít.

A ještě trocha emotivně podobné hudby na poslech: Aurora a její koncert pro KEXP. Její hlasový projev bych popsal jako “bolest na hranici radosti” a “radost na hranici bolesti”, zvláště v té první skladbě. Užijte si poslech.