Rekapitulace

Už nějakou dobu si říkám, že zase něco napíšu na blog a posdílím něco ze svého života. Událo se toho hodně, hlavně uvnitř. Z Facebooku jsem se téměř úplně stáhl a chodím na něj sporadicky. Vědomě jsem se ho odnaučil používat a vlastně mi moc nechybí. Občas mi něco unikne, protože se tiše předpokládá, že “všichni Facebook používají”, a tak to už ani jiným kanálem nekomunikují. Ale jsem s tím v pohodě, je to vědomá volba něco si odepřít, abych mohl mít něco jiného, co chci víc. Jsem více v sobě. Je to osobní článek, žádné promo mu dělat nebudu a nechám ho doputovat k těm správným očím tak nějak po vlastní ose.

Lekce posledních měsíců

Ono se pořád něco děje a nějak to shrnout do pár odstavců je proces, při kterém se zákonitě něco vytratí. Ale pár událostí vyvstává a tvoří určité milníky, takže budu psát o nich.

Vymezení se

Musel jsem se vymezit proti manipulaci jedním blízkým přítelem, přátelství skončilo a zůstala po něm hořkosladká vzpomínka. Sáhl jsem si na to, že jsem manipulovatelný a že mám tendenci druhé “zachraňovat”. Vymezit se a být ostrý na někoho, kdo byl mému srdci blízký bylo hodně náročné. Strávil jsem dost večerů v tichu, ve společnosti svého deníku a propisoval se svým nitrem. Sepsal jsem stránky neodeslaných dopisů, než jsem si ujasnil svoje hranice a co druhým dovolím, nedovolím a proč. Bylo to bolestivé, ale cítím se pevnější.

Rodinné konstelace a přínos ezosvěta

Cítil jsem potřebu se blíže podívat na kořeny toho, odkud se brala moje manipulovatelnost a přihlásil jsem se na rodinné konstelace. Byl to emočně hodně silný proces, bylo to jako být na tripu. Jako bych byl natažený napříč časem do minulosti. Racionální vysvětlení k tomu vyloženě nemám a nezávisle ověřitelné to asi není, respektive nemám jak to ověřit. Ale proběhlo odevzdání určitého břemena, které jsem převzal od předků (do detailů zacházet nebudu, ale týkalo se to uchraňování druhých před ztrátou a bolestí). Zbytek dne jsem přemýšlel, co že se to vlastně stalo, a během dalších dnů se to postupně usadilo a já cítil, že něco je jinak. Větší lehkost v těle, pocit většího prostoru kolem hrudníku a srdce a hlavně jemné nuance v interakci s druhými lidmi. Přišla větší vnímavost ke svým vlastním potřebám, větší pomalost a klid a síla k tomu, říct si o cokoliv, co potřebuji nebo něco odmítnout.

Pohybuji se ve dvou světech, v analytickém a racionálním IT a ezo kruzích. Ten první mě někdy dost tahá za nitky, jsem skeptický a potřebuji vysvětlení určitého jevu nebo mi to rovnou přijde “příliš dobré na to, aby to mohla být pravda”. Došel jsem si ale k tomu, že rituály jsou něco jako mentální zkratka, kterou lze obejít racionální mysl a dostat se do kontaktu s podvědomím. Hodně věcí v ezo světě mi přijde těžko uchopitelných, příliš zjednodušených nebo překroucených. Přínos si beru hlavně v tom, co to ve mně vyvolává za emoční procesy. Ač jsem racionální člověk, umím se dostat do transu, kdy moje mysl funguje a vnímá jinak, a získávám díky tomu vhledy do toho, co děje uvnitř mě, jaký mám vztah sám k sobě, druhým lidem nebo získávám odvahu k autentičnosti.

Sdílení tabu, věnování pozornosti, vědomá přítomnost

Poměrně nedávná věc, kterou jsem si odemkl, je jak mě přibližuje lidem upřímné sdílení vlastního tabu tématu. Vlastně to není nic nového, jen jsem znovu obešel spirálu a jsem znovu na podobném místě, kdy jsem někomu otevřel svoje nekonvenční sexuální sny. A setkal se s pochopením a přijetím. Hranice upřímnosti je tam, kde cítíme váhání, jestli se vyslovit. Tam je to šťavnaté, tam je to živé a tam také nevím, jak to dopadne, a cítím určitou rozechvělost.

Sáhl jsem si také na “věnování pozornosti”. To slovo “věnování” je opravdu příhodné, protože když je věnování exkluzivní, jsem tam v tu chvíli plně přítomný. A začal jsem být více vybíravý v tom, čemu, komu a kdy svoji pozornost věnuji. Stažení se z ruchu Facebooku je jen taková omáčka kolem toho. Pod tím je být se sebou, být sobě dobrým přítelem. Nechat svoje srdce dívat se mýma očima, naslouchat mýma ušima a mluvit mými ústy. Dotýkat se celou kůží, naslouchat celým tělem.

Nevím jak článek zakončit, tak přikládám hudbu, kterou teď při psaní poslouchám.

Jsem jako skřivan a někdy pro sebe potřebuji celou oblohu, aby se rozezpívala.

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on Facebook
Facebook
Share on Tumblr
Tumblr
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Google+
Google+
Pin on Pinterest
Pinterest
Share on LinkedIn
Linkedin
Buffer this page
Buffer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image