Příběhy skryté v obrazech

K tomuhle článku mě inspiroval jeden kamarád z večerního malování, když se mě zeptal, jestli ten obraz odráží můj duševní stav. Maloval jsem zrovna rozbouřené moře na rudém pozadí a k tomu jsem měl ve sluchátkách techno. Řekl jsem mu, že ne, protože jsem neměl chuť to rozebírat. Jenže … ano, moje obrazy odráží můj duševní stav, jinak bych je nemaloval. Ale není to doslovné, stejně jako spisovatel detektivek nemusí být ani detektiv, ani vrah, jen má rád napínavé příběhy.

Poslední dobou se snažím více vybírat náměty, aby v nich trocha nějakého příběhu byla. Musí tam být něco, co se mnou bude nějak rezonovat, jinak to za moc stát nebude. Někdy to je o “čisté kráse”, prostě jen ten vizuální vjem, který je sám o sobě úchvatný. Třeba teď ten zlatavý podzim, prosvícené javorové listy… to je prostě skvělý! Jenže to jsou jen barvičky, “imprese bez hloubky”. Ale když k tomu obraz obsahuje ještě nějaký příběh, tak je to jaksi víc.

K některým svým obrazům mám svoje vlastní vnitřní příběhy, které s nimi mám spjaté. Nějak mě to pudí se o ně podělit.

Zahrada hojnosti

Tenhle obraz jsem namaloval už dvakrát. Je to z jedné uličky v Camaretu, malého města v Bretani. Už minulý rok, když jsem viděl, jak se ta zeleň dere ze zahrady ven, mě to chytlo za srdce. Bylo to pro mě ztělesnění hojnosti. Ten malý dvorek byl doslova nacpaný rostlinami, že se dovnitř ani nevešly. Navíc ta paní, co v domě bydlela, si pak obraz koupila a zaplatila mi tak většinu nákladů na pobyt. Což se mi v té době opravdu hodilo. To je první příběh zahrady hojnosti.

Druhým příběhem je ta zeď. Proč je hojnost za zdí? Kdy budu mít pocit, že mám dost? Co to vlastně je hojnost? Člověk je evolučně nastavený vidět vždy více to negativní a nebezpečné. Musí, jinak by nepřežil. Vždycky bojoval s přírodou o přežití, dělal si zásoby, pevnější domy. Vždycky se musel mít na pozoru, okamžiky klidu jsou relativně vzácné. Vždycky chceme ještě něco víc. Vždycky se dá ještě něco víc udělat. Vždycky bude den příliš krátký na to stihnout to všechno. Naše touha je nenasytitelná. Proto zůstane zahrada hojnosti za zdí… ať bude jakkoliv přeplněná. Je to taková ta mrkvička na špagátku …

Sousedův dvůr

Tohle je opravdu “sousedův” dvůr. Respektive je to v domě, kde bydlela druhá polovina naší výpravy. Když jsem viděl jejich dvorek a výhled na dvorek z obýváku, moje první myšlenka byla: “Jejich dům je hezčí!”. A to i přesto, že jim tekla myčka, vrzala podlaha a v prknech v ní byly mezery. Ale znáte to: sousedovic tráva je vždycky zelenější. Ten výhled na dvorek jsme my neměli.

Druhá rovina je vlastně dost podobná zahradě hojnosti. Místo, kde stojíte, nemá dost světla. Ale ten dvůr! Tam rostou květiny a bílé židle se ostře rýsují proti tmavé zemi. Je tam svěží vzduch, dá se tam sednout a vegetit. Láká to. Ale není to tady, je to až o kousek dál, vždycky je to až o kousek dál.

Mám ten obraz dost rád, působí intimně a klidně.

Ze zákulisí: Maloval jsem ho v deštivý den a Václav Kovář ho ten den maloval také. Musel jsem si zakázat se na jeho obraz dívat, aby mě neovlivňoval. Malíři se sice vždycky navzájem ovlivňují (jak jinak by vznikly různé malířské styly?), ale raději se podívám, až to budu mít hotové než v průběhu. Ať můžu říct, že to je moje. Ale stejně se nejde inspiraci ubránit, takže kraď jako umělec.

Dětský pokoj

Inspirací se stala Václavova “Topinka”. Během malování se mi vybaviliy vzpomínky na některé nepříjemné okamžiky z dětství. Ani jsem už o nich pořádně nevěděl, ale při malování se znovu vynořily. Strach z příšeří, ze kterého se vynoří příšera. Strach z toho, že tam jsem s tou příšerou sám. Strach ze samoty a opuštění. Všechno to je převlečený strach ze smrti. To jsou moje asociace s obrazem spojené.

Na druhou stranu bylo vlastně docela zábavné ho malovat. Sám bych se do takového námětu jen tak nepustil, vzniklo to spontánně během malířského symposia. Nakonec je to jeden z mých nejoblíbenějších obrazů, i proto, že je v něm tolik emocí a vyvolává spoustu reakcí.