Když jsem začínal psát blog Vnitřní krajiny, nevěděl jsem v podstatě, o čem psát. Každý článek obsahoval jen pár vět o obrázku, který jsem chtěl ukázat. Jednalo se většinou o pastely v bloku, protože to bylo rychlé a snadno přenosné. Na nějaké pozdější malování podle skic “nebyl čas”. Vlastně jsem hodně dělal jen krátké, rychlé kresby. Neříkám, že to bylo špatně, třeba rychlokreslení podle Crocquis Café mi pomohlo rychle vystihnout linie a pohyb figury. Později podle toho vznikla i Tlustá dáma.
Důležitý byl pro mě v tomto ohledu 14tidenní malířský pobyt v Bretani. Odkoukal jsem tam od ostatních, zvláště od Honzy “Vysírače” Mastíka, jak důležitá je trpělivost a pokora. Že rychle něco nadrsnit do bloku nestačí, možná to má atmosféru, ale nemá to pak potřebnou kvalitu, není to propracované. A když to není propracované, tak je to vlastně ochuzené, odbyté, a to se zákonitě musí někde projevit. Takže jsem se naučil pracovat pomalu, nehnat se v malování nikam. Nezávodit s časem. Ano, malování v plenéru je pěkná výzva a barevnost prostředí se rapidně mění, ale když u toho spěchám, nedopadne to tak dobře, jako když jsem v klidu a dopřeji si ten luxus být pomalý. Výsledná kvalita předčí možnou kvantitu.
Druhá věc, která se v Bretani stala a ke které se toužím nějak vrátit, bylo zostřené vnímání barevnosti a krásy. Často jsem byl po dokončení obrazu unavený, vydal jsem všechnu svoji koncentraci a už se mi nechtělo nic dělat. Sbalil jsem si věci a vydal se na cestu domů, s úmyslem už nic nemalovat. Nicméně po pár krocích jsem se často zastavil okouzlen novou scenérií. Znovu a znovu jsem se zastavoval a kochal se krásou krajiny nebo uliček. Občas jsem si udělal pár črt nebo si vyhlédl místo na další den. V pracovním shonu na to nemám čas, nebo spíš nemám na to místo v mysli, a tak ke mně krajina nepromlouvá. Chodím rychle, abych dorazil včas a nezastavuji se na místech, odkud je dobrý výhled. Je to jako bych měl mentální klapky na očích.
V roce 2019 to chci změnit. Chci si brát více volna na malování, prodlužovat si výlety a chodit víc ven. Vědomě zpomalovat, dopřávat si několik dní v kuse, kdy je na všechno čas a není tak důležité, kolik toho udělám. Jsou to cenné chvíle nejen tím, že vzniklé obrazy jsou propracovanější, ale i tím, že je to více meditativní. Více klidné, uklidňující a jak říká Honza Mastík, “je to konejšivé”.
Co jsem si někdy na začátku roku naplánoval, bylo že si udělám e-shop a začnu prodávat obrazy. To se nestalo, e-shop nemám. Ono ho ani nebylo čím naplnit :). Nicméně jsem zasel semínka a v roce 2019 budu mít dvě vlastní výstavy a jednu kolektivní s lidmi z Bretaně. Nejde jen o to obrazy ukazovat a slyšet, jak jsou hezký (i když se to fakt hezky poslouchá), ale i o to je prodávat. Když je prodám, umožní mi to postupně zkrátit si pracovní úvazek a více času věnovat malování. Dává mi to čím dál větší smysl a věřím, že se to časem podaří. Zatím nevím, jaký poměr programování a malování chci mít, oboje dokáže být dost naplňující. Ale malování je více o emocích, více o vnímání, naslouchání, zastavení se. A to je pro mě důležité. Programování je hodně o plánování, abstraktním myšlení a je jaksi “méně lidské”. Abych to řekl srozumitelněji: z evolučního hlediska se dříve vyvinulo sociální cítění, emoce a umění a teprve poté počítání a abstrakce.
Pozvání na výstavu
V lednu 2019 budu mít výstavu v liberecké knihovně, na kterou vás tímto zvu. Facebooková událost je tady a pokud mě chcete podpořit, tak přijďte na vernisáž a sdílejte pozvánku 🙂 Nebo si kupte obraz. Nebo obojí, to bude nejlepší <3.
A něco na poslech na závěr
Bez hudby by to tu bylo vážně smutný. A já bych nic nepsal 😛 Takže, když už jsem u toho celkového zpomalování, tak si dáme nějakou klidnou hudbu. Lyle Mais je jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů a jeho Close to Home je tak konejšivé. Ta hudba je klidná, dojímavá, jemná a křehká. Je to radost poslouchat. Někdy si ji pustím do sluchátek a procházím se nocí, svět se zastaví a poslouchá spolu se mnou… Užijte si poslech, rádo se stalo 🙂
PS: Není to jediná verze téhle skladby, vím minimálně o dvou dalších, ale tahle byla v Lyleho režii, bez vlivu Pata Methenyho a je podle mě nejhezčí. Absolutní klenot.
