Už jsem tu jednou psal, že mě hodně baví japonské oblohy v anime filmech. A tenhle obraz vznikl jako pocta japonským oblohám a zároveň jako pocta Jaroslavu Valečkovi (jeho večerní pohledy na města jsou famózní). Původně vypadal o dost jinak. Mraky byly mohutné a těžké, tak těžké, že obraz dusily. Nezbylo, než je předělat. Druhá výzva byla udržet konzistentní barevnost na tak velké ploše – obraz má 90*65 cm a na to zatím nejsem zvyklý. Spoustukrát mi během malování došla namíchaná barva a musel jsem ji znovu hledat. Hlavně v první vrstvě to bylo obtížné, nevěděl jsem pořádně, jak na to a už se mi chtělo spát.
Chtěl jsem ušetřit za materiál, tak jsem první vrstvu dělal akrylem, ale přidělal jsem si tím práci. Akryl rychle zasychá, takže když mi došla barva a míchal jsem si ji znovu, tak jsem netrefil úplně stejný odstín a vznikaly mi pak nepěkné mapy. S olejem by to šlo krásně roztáhnout do gradientu. Takže pozor na to – sice ušetříte pár korun za olej, ale přiděláte si tím vrásky. Příště musím použít retardér nebo jen olej 🙂
Druhou výzvou bylo to, že krajina je sice inspirovaná anime předlohou, ale jen velmi zhruba. Většina toho je moje imaginace a v každé další verzi jsem se od předlohy vzdaloval. Imaginární krajina má ale stejná pravidla jako krajina opravdová. Musí být uvěřitelná, musí v ní správně fungovat světlo, perspektiva a všechny ty zákeřné věci… Bez reálné předlohy to je těžší. I teď jsou na obraze věci, které by se ještě daly “vylepšit”, ale myslím, že už bych to spíš jen zkazil. Člověk musí vědět, kdy přestat 🙂

Pohled do zákulisí
Tohle je úplně první vrstva obrazu, malovaná ještě akrylem. Možná spíše druhá, první večer jsem dělal jen tu modrou oblohu, mraky jsem dodal později. Krajina je ještě hodně tmavá a celkově obraz působí spíše ponuře.

Později jsem přidal pohled na večerní město, inspirován Valečkovými výhledy. Na fotce je už v popředí dům pro dotvoření perspektivy, původně tam byl les. Obraz jsem maloval docela dlouho a ne všechny změny jsem zdokumentoval. Tohle je nevýhoda oproti plenéru, kde mám námět rovnou před očima. Co před očima, jsem přímo v něm, jsem pohlcen. Tady jsem více hledal, črtal na papír skicy a postupně se prokousával k výsledku. Obraz jsem někdy i na měsíc odložil a jen se na něj koukal (nebo se nespokojeně mračil).
Na co jsem dost hrdý, je “rytmizace oblohy”. Je plná malých tahů, které ji rozvibrovávají, je plná drobného pohybu a jemných přechodů. Z toho mám fakt radost, jak dobře vyšla. Ten pohyb mě baví! Jak se líbí vám?
Kam dál?
Možná vás bude zajímat jaké zvyky mají úspěšní malíři nebo pár tipů od malířky Louise Corke. Poslední dobou také obrazy upravuji a dotvářím, i několikrát po sobě, přečtěte si, proč.
Pokud chcete dostávat nepravidelný newsletter, můžete se přihlásit ve formuláři dole. V lednu bude výstava, tak ať vám neunikne 🙂
One thought on “Imaginární večer”