Nad Kotorem se tyčí pevnost, ze které je krásný výhled do kraje. Má asi tak tisíc schodů a já jsem si nahoru za jeden den vyšel celkem třikrát. Ptáte se, jak se mi to podařilo? Jednoduše 🙂 Poprvé jsem tam šel jen s blokem vytipovat si místa, ze kterých budu malovat. Odpoledne jsem tam pak šel znovu, tentokrát již s krosnou naloženou barvami, s plátnem, stojanem a skládací židličkou. Když jsem vyfuněl na vytipované místo kousek pod vrcholem a rozložil si všechno vybavení, zjistil jsem, že jsem zapomněl dole štětce! Chvíli jsem si nadával do roztržitých debilů, pak mě to přišlo docela komický. Seskákal jsem z kopce dolů, sebral štětce a mazal zase nahoru. Legrační bylo, že některé lidi jsem takhle potkal třeba třikrát. Ploužili se, fotili, funěli, odpočívali a povídali si. Jen já neměl čas a uháněl jsem jak blázen nahoru a dolů, aby mi vydrželo krásné světlo.

Při malování venku je docela výzvou to, jak rychle se dokáže změnit světlo a celková nálada místa. Je to neustálý zápas s časem. Všechno se vám mění před očima, stíny se posouvají a prodlužují, barvy se mění, když mraky zastíní slunce. Snažil jsem se malovat rychle, aby se mi podmínky tolik neměnily. Marný to boj 🙂 Až později mi došlo, že pomalejší tempo je lepší.

(Protože vás mám rád a záleží mi na tom, aby jste poslouchali hudbu, která se mi líbí (ach ta sebestřednost), tak máte dole něco pěkného na poslech)

 

Pokud si pamatuji dobře, tak tohle jsem maloval ten samý den večer. Blížil se soumrak, takže jsem opět spěchal. I pro to domům chybí okna 🙂 Jak trefně poznamenal malující kamarád – “na první pohled to vypadá jako Ještěd”.

Pro úplnost ještě jeden

A hudební bonus na závěr. Já si s těma Japoncema prostě nedám pokoj. Oni tu hudbu umí! Měl jsem období, kdy mi v playlistu dominovali hudebníci z Izraele, poslední rok to jsou pro změnu Japonci. Pokud mě chcete potěšit, můžete mi v komentáři dát tip na dobrou hudbu. Budu rád.