Možná v Čechách chodím do “moc nóbl” podniků, ale moc se nesetkávám s tím, aby lidé seděli v hospodě a brouzdali na mobilech. V Černé Hoře to bylo velmi běžné. Viděl jsem několik párů, které na sebe za večer téměř nepromluvily. Místo toho byli oba přilepení na svých mobilech. Shrbení, tiší, téměř bez pohybu. Připadal jsem si jak v klubu autistů. Výhodou bylo, že tam hráli velmi příjemný jazz a nepohybliví lidé se dobře kreslí.

Když jsem je pozoroval, měl jsem nutkání si k nim přisednout a provokativně je vytáhnout z jejich digitálních ulit, ale nakonec u mě zvítězila únava a jen jsem je kreslil. Čím jsem se stal také tichým autistou a dokonale jsem zapadl. Nikdo s nikým nemluvil, nikdo se nesmál ani nehádal. Byl to divný pocit. A kdyby na pozadí nehrála komorní hudba, byla by to vlastně docela mrazivá atmosféra.

Pokud si tento článek čtete na mobilu, tak až se neznatelně usmějete, že se v tom poznáváte, tak se, prosím vás, zvedněte a jděte si s někým povídat. Večer je pak mnohem lepší, věřte mi 🙂 Život dokáže být velmi pestrý, pokud se neodehrává na displeji. Není možné mu dát lajk, není možné ho vypnout, někdy bolí a některé přešlapy jsou drahé. Ale jsou v něm lidé, na které se dá sáhnout, a to už za to stojí, ne? 🙂