Pocity začínajícího malíře

Malovat mě bavilo vždycky, ale až tento rok jsem se do toho opravdu obul a začal kreslit a malovat intenzivně. Rozhodl jsem se, že chci obrazy prodávat. Že chci malovat veřejně a postupně si vybudovat reputaci.

První kroky byly náročné. Věděl jsem, že potřebuji kreslit lidi co nejvíc na živo, ale zároveň jsem věděl, že ještě nejsem tak dobrý, aby se to dalo nějak prezentovat. Kreslil jsem spíše zpovzdálí, jako tichý pozorovatel dění v koutě. Občas jsem kreslil spící lidi na přehradě nebo čekající na zastávce. A trénoval jsem často rychlovky podle Crocquis Café. Když byl nějaký koncert v mé oblíbené hospodě, kreslil jsem hudebníky.

Ze začátku jsem byl nervózní, bál jsem se, že to nebude dost dobré a udělám si ostudu. Možná to nebylo znát, ale cítil jsem v sobě napětí a někdy svalovou ztuhlost v zádech, když jsem měl kreslit před lidmi. Naštěstí na to pomáhá alkohol. Když jsem se pak probíral obrázky z hospody, tak bylo vždycky znát, které jsem nakreslil hned po příchodu a které později. Ty pozdější byly lepší, uvolněnější, měly švih.

Pomáhalo mi, že jsem dostával pozitivní zpětnou vazbu. Lidem se moje obrázky líbily. Jen asi dvakrát se mi stalo když jsem kreslil v metru, že si model přesedl na druhý konec vagonu. Jednou mi jedna paní (nejspíš maminka muzikanta) na koncertu řekla, že se mi „ten Karel ale vážně nepovedl. Ostatní ještě jakž takž, ale ten Karel, ts …ts … „.

Nedávno ale nastal zlom, kdy jsem nedostával jen pozitivní zpětnou vazbu, ale přímo nadšené reakce. Nejdříve mě to zaskočilo a měl jsem tendenci svoje díla kritizovat. Viděl jsem na nich chyby, které ale nějak druhým vůbec nevadily. Postupně jsem se učil přijímat chválu a užít si ji. To bylo pro mě nové. Neodbýt nadšení druhého tím, že na obraze vidím chyby, ale poslechnout si, proč se mu to líbí a jak to na něj působí. Je to super pocit.

Obrázek od Anežky

Nová ruka

Dobré nápady nebo vhledy jsem často měl při usínání. V tom zvláštním stavu na pomezí bdělosti a spánku, kdy tělo už spí, ale mysl ještě ne. Jednou jsem tak přemýšlel o změnách v mém životě za poslední rok (a že jich bylo) a jaký to má vliv na můj mozek. V tu chvíli jsem viděl (nebo spíše snil), že moje nová schopnost dobře kreslit je jako když mi narostla nová ruka. S novou rukou můžu dělat věci, které jsem dříve dělat nemohl, zažívám nové situace a pořád se učím. Téměř jsem cítil nové synapse v mozku, které vznikly, to nové centrum pro kreslení a malování, které se probudilo a roste.

Samotného by mě ve snu nenapadlo, co všechno se za tenhle rok změní. Měl jsem za to, že programování je ta nejlepší práce, protože je jak kreativní, tak dobře placená. Že mě baví řešit algoritmické problémy a uživatelské rozhraní, a co bych vůbec měl jiného chtít? Vždyť technika je tak skvělá! Pak přišel rozchod se ženou a střídavá péče o děti. Byl to pro mě impulz ke zkoumání svého života. Její odchod mě znejistěl, nabouralo mi to můj svět a musel jsem si ho začít stavět znovu. Vzal jsem tu změnu jako příležitost, ne jako neštěstí. Vždyť je to vlastně fajn, mám konečně dost času na sebe a na své koníčky, můžu dělat to, co jsem dříve dělat nemohl. Mimo jiné jsem začal znovu kreslit. Zprvu to byl jen koníček, ale postupně začal růst, až se stal částí mé nové identity. Kreslím teď skoro každý den a neumím se vrátit do doby, kdy jsem jen programoval a studoval technickou literaturu. Je to hodně jiné nastavení mysli.

Nastavení mysli

Někdy v létě jsem na sobě zpozoroval změnu myšlení. Začal jsem vnímat svět jinak, začal jsem si všímat symbolů, které na první pohled můžou působit banálně, ale skvěle fungují na obraze nebo v příběhu. Stalo se to tak, že jsem se díval na svět jako na inspiraci pro malování, hledal jsem v něm schované příběhy, které bych mohl uchopit a převyprávět. (Tohle je ale velká meta a zatím jsem se tam nedostal). Někdy mě samotného překvapilo, co jsem pak ve svých črtách zjistil o sobě 🙂 Z těch črt sice žádný obraz nevznikl, ale způsobily tu změnu vnímání.

Nebát se

Lidé, kteří se živí svým koníčkem to mají těžší. Musí se naučit věci, které lidé v korporacích a firmách často řešit nemusí. Musí se naučit propagovat se, pracovat s pozorností publika, překonat svůj vlastní strach a stud, jít doslova se svou kůží na trh. Musí riskovat, že se něco nepovede a brát úspěch i neúspěch jako lekci. A musí najít nějakou díru na trhu a tu zaplnit. Nebo vytvořit svůj vlastní trh.

To je lekce, kterou se budu učit příští rok. Jak svoje obrazy prodávat? Jaký má vlastně umění smysl a kdo si ho může dnes dovolit? Jak se propagovat? Jak oslovit lidi. Jak vyvolat reakci „wow, to je skvělý obraz, ten musím mít“ namísto „hmm, to je pěkné, seš borec“.

Tohle všechno je zároveň o překonávání strachu. Strachu z omylu, z ostudy, z možného neúspěchu. Naučil jsem se ale jednu věc: I strach je materiál a dá se s ním pracovat. Dá se přetvářet. Důležité také je mít „sérii malých vítězství“. Nečekat bláhově, že prorazím hned, ale být si vědom toho, že velký úspěch je tvořený spoustu malých úspěchů, které je potřeba si dopřávat.

Problém je moje absence akademického vzdělání, jsem samouk. Tak uvidím, jestli to nějak doženu nebo ne. Proti lidem na AVU jsem omezený v tom, kolik času můžu kreslení věnovat. K tomu rodina, práce, společenský život…

Na dovolené na Šumavě

Jsi tu pro zkušenost

Někteří lidé říkají, že se na Zem rodíme proto, abychom tu získali nějakou karmickou zkušenost a posunuli se dál. Já tomu sice nevěřím, ale stejně jako jiné mýty, má i tenhle svou sílu. Líbí se mi sbírat zkušenosti a učit se. Takže tahle myšlenka se mnou rezonuje.

PS: Když jsem tenhle článek psal, tak byl venku zrovna Silvestr a každý si musel prdnout rachejtlí a budit mi tak děti. Výsledek byl ten, že Anežka usnula až krátce před půlnocí a mezitím jsem jí přečetl tenhle článek. Líbilo se jí to natolik, že jsem jí druhý den musel založit její vlastní blog, kde má svůj první článek Pocity začínající malířky 🙂 Tak si ho přečtěte a třeba jí napište do komentářů, jak se vám její obrázky líbí.

A pokud se vám tenhle článek líbí, nebo moje obrázky, tak mě můžete potěšit třeba komentářem nebo sdílením na sociálních sítích. A až otevřu e-shop, tak si něco kupte 🙂

Hezký nový rok a ať se vám plní vaše vize.

David Votrubec

Foto Filip Kaššovič
Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on FacebookShare on TumblrTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on LinkedInBuffer this page