O inspiraci a rituálech

Jedna z nej přednášek na TEDu, co jsem zatím viděl. Dokáže mě dojmout až k slzám, a přesně vím, o čem mluví. Je mi to z duše blízké.

Pro staré Řeky a Římany nebyl umělec nějaký génius. Génius naopak označoval ducha, který k umělci mluvil a projevoval se skrze něho. Umělec se potom nemusel trápit případnými neúspěchy, hold jeho génius byl tak trochu lama. A naopak, pokud měl velký úspěch, tak ho to ochraňovalo od zpychnutí a nabubřelosti ega. Hodně se mi tenhle přístup líbí, i když jsem dost racionální.

Elizabeth mluví o Tomu Waitsovi, jak mluví se svou písní a říká jí „Copak nevidíš, že teď řídím?? Jestli chceš existovat, tak ke mně přijď v nějaký vhodnější okamžik, až budu mít u sebe papír. Nebo běž otravovat Leonarda Cohena!“ Nebo jak ona sama mluvila do prázdného rohu o své nové knize… Je to naprosto iracionální, ale není to bláznivé. Je to rituál, který člověku pomáhá získat nadhled.

Když jsem byl v létě na Vision Questu v rámci Cesty Vědomého Muže, zažil jsem něco podobného. Byl jsem 4 dny sám v lese o hladu a poslední den jsem mluvil se Smrtí. Na první pohled to je bláznivé, Smrt přeci není bytost, nemůže vám nic říct, nemůže vám odpovědět na otázky, nemůže vám s ničem pomoct. … Anebo ano? Ve chvíli, kdy jsem s ní mluvil, se dělo něco silného a transformativního. Vědomě jsem opouštěl staré věci, a dělal tak místo pro nové. Nebo to dělala za mě Smrt, a já ji jen dával ve svém životě prostor. Ať zemře, co má zemřít a udělá místo novému.

Lidské vědomí je široké jako krajina, ale jsme si vědomi jen malé části. Věřím, že Smrt jako bytost, nebo jako symbol, svým způsobem žije uvnitř nás a může „mluvit“. Jasně, je to myšlenkový konstrukt a nejde změřit (nebo spíš nevím jak), ale to jak vnímáme realitu je také náš myšlenkový konstrukt. Když se dívám na strom, tak nevidím strom, ale svou představu stromu. Když se dívám na tebe, tak vidím svou představu tebe a projektuji si do ní svoje strachy, touhy, minulé zkušenosti, svoje nevědomí.

Umění má moc vynášet věci nevědomí na světlo. Když delší dobu kreslím, tak na sobě začnu pozorovat změnu myšlení. Všímám si věcí, které jsem dříve nevnímal, jako třeba světlo a temnota mezi stromy v lese, nebo jak les dokáže působit jako těžká deka. Nebo jak se v běžných banálních situacích objevují různé silné symboly. A to mě na tom hodně baví. Ta změna perspektivy od analytického myšlení k magickému myšlení (a pak zase zpátky). Připadám si celistvější…

Snad to dává trochu smysl 🙂

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on FacebookShare on TumblrTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on LinkedInBuffer this page