[Hudba k poslechu je dole pod článkem. Skladba Within/Recentering z překrásného NewAge alba Natives. Vždy když ji slyším, něco ve mě touží létat.
Pokud jste je dosud nečetli, tady jsou odkazy na první a druhý díl příběhu. I když tenhle díl tento funguje dobře i samostatně.]
Po několika týdnech doputoval se svou dodávkou k horám. Ve zprávách se dočetl, že druhý den večer má být zatmění Slunce, a zatoužil ho pozorovat. Vyhledal v okolí nejvyšší vrchol a nazítří k němu dorazil.
Seděl jako stovky, možná tisíce lidí na vrcholu hory a pozoroval slunce přes černé sklíčko. Jindy by mu ty davy lidí překážely ve výhledu, jak vnějším, tak vnitřním. Nějak si v té naštosované energii lidských těl připadal jako v upocené tramvaji.
Ale ten večer ne.
Možná to bylo tím, že sem všichni ti lidé přišli ze stejného důvodu jako on. Vystoupali na vrchol hory, aby strávili večer pozorováním Slunce. Věci, které by ho jindy pohoršovaly, jako hlasité alkoholové řeči, mu najednou byly čímsi bližší. Neprovokovaly ho. Díval se na slunce jako jeden ze zástupu, a přitom si připadal sám.
Cítil, že je tu sám před Bohem. Že nezáleží na tom, kolik lidí ho obklopuje, protože před Bohem je vždy jen on sám a je naprosto odhalený. Cítil posvátnost té chvíle a napadlo ho, jestli tohle není skvělá příležitost něco si přát. Ale žádné přání připravené neměl a pak si řekl, že na speciální horoskopové příležitosti stejně nevěří.
Jak se tak díval, jak ubývá světla a svět měkne, něco v něm postupně utichalo. Na povrchu si dál povídal s lidmi a předával si s nimi černé sklíčko. Ale druhá jeho část se zevnitř dotýkala Ticha.
Kdy naposledy si udělal čas, aby strávil večer pozorováním slunce? Byl to čas, kdy se přiblížil samotě před Bohem a cítil vděčnost a dojetí za to, že je součástí všehomíra. Že ten jeden večer, který je jiný předčasným setměním, tak nějak podtrhuje všechny ostatní večery.
Byla to chvíle vnímání nesamozřejmosti všedních věcí. V něčem se to podobalo dotyku smrti. Vrácení vypůjčeného času. Cítil vděčnost, že je tu tolik krásy. Vlastně, a to se mu moc často nestávalo, cítil s davem jakousi spřízněnost. Dav se stal zástupem. Byli tu cizí lidé, kteří by mohli být jeho přátelé.
A také cítil přítomnost času a opakování. Stejně výjimečná situace se stala již bezpočetkrát a vždy přiváděla lidi k pokornému úžasu. Neuměl si představit, že by někdo byl tváří v tvář zatmění cynický a lhostejný.
Byla to připomínka toho, že i pohled na slunce je vypůjčený a jednou ho vrátíme.
Cítil také, a to mu přišlo zvláštní, že po něm Bůh vlastně nic nechce. Že je to celé na něm. Ničím neomezená hra s absencí jakýchkoliv pravidel.
Co s takovou hrou?
Vlastně jedno pravidlo ta hra měla. A tím byla Proměnlivost a Dočasnost. Ke hře byl ještě připojený lísteček se vzkazem:
Nemusíš splnit žádný úkol. Ale nebude to trvat věčně. Tak s tím zacházej s láskou.
Sestupoval houstnoucím šerem v do sebe uzavřeném tichu. Zatmění se ho nečekaně silně dotklo. Přemýšlel. Když po něm Bůh vlastně nic nechce, tak co chce po sobě on sám? Pak tu otázku raději položil jinak, tak aby se mu do odpovědi tolik nemíchalo jeho ego.
Co po něm chce jeho Duše? Je tu něco, po čem volá?
Kráčel v tichu a snažil se mít prázdnou mysl. Naslouchal své duši a čekal na odpověď. Po chvíli mu přišla.
Aby ses měl rád a aby sis věřil.
Trochu ho to překvapilo. Čekal něco velkolepějšího, nablýskanějšího. Ale zároveň cítil, že je to klíč, že to je to, co potřeboval v tu chvíli slyšet. Ve vzpomínce znovu slyšel Tánin hlas, jak mu říká, že bojuje sám se sebou a bojí se lásky, aby ho znovu nezranila. Cítil, že to spolu nějak souvisí. Cítil, že je v něm nějaké hladové místo, kolem kterého krouží jako můra. Pak si vzpomněl, že stejnou větu mu kdysi řekla jeho i bývalá žena. Tehdy ještě dodala, že je na sebe tvrdý a neumí odpočívat. Že věří, že je přijatelný, jen když je dokonalý, což není nikdy. Pak si vzpomněl, že jedna z věcí, které na ní miloval, bylo to, jak se měla ráda a pečovala o sebe. Možná moc nepečovala o něj, možná měl pocit, že si jede hlavně sama pro sebe a aktivní zájem o něj neprojevuje, ale to s jakou láskou o sebe pečovala a fakt, že si pro sebe dopřávala to nejlepší, co si v danou chvíli mohla dovolit, se mu líbilo. Možná proto, že on sám měl pocit, že si musí všechno hezké nejprve vydřít.
Nakonec ho napadlo, že je vlastně sám i v tom „úkolu“ mít se rád. Nikdo jiný to za něj neudělá. Nevěděl, jestli mu je s tím líp nebo hůř, měl z toho rozporuplné pocity.
One thought on “Quedlinburg III / Zatmění”