[Hudba k poslechu při čtení je na konci článku. A pokud jste dosud nečetli první díl, přečtěte si ho a pak se vraťte sem :)
Použitý obraz je od Valentina Andres-Reschetizka]
Jeho dalším cílem byl Magdeburg. Hodlal zde strávit deštivé dny prolézáním galerií a muzeí, krást inspiraci a v duchu polemizovat a diskutovat s nepřítomnými tvůrci o jejich dílech.
Město samo ho příliš neoslovovalo. Jeho široké pravoúhlé bulváry a hladké skleněně mramorové kaňony na něj působily studeně a účelově. Jako by celé město bylo postavené pro efektivní přesun z místa na místo, a ne pro poezii. Katedrála u řeky sice byla majestátní, tvořila nádherné panorama a vybízela člověka, aby se zastavil, díval a chvíli jen rozjímal. Ale to bylo asi tak všechno. Zbytek města vybízel hlavně k tomu být co nejrychleji někde jinde.
Připadalo mu, že to město je postavené pro rychlost, spěch a práci od devíti do pěti. Což bylo přesně to, od čeho odjel.
Občas pochyboval, jestli se vůbec narodil do správného století. Jak tak bloumal ulicemi, prohlížel si kolemjdoucí lidi domy, viděl ty stopy životů obtisknuté do architektury města, a přemýšlel přitom o architektuře svého vlastního života. Kolem čeho byl vystavěný? A je tohle jen přestávka, nebo nový začátek? Uměl by žít v dodávce celý rok? A uživil by se?
V muzeu si pak prohlížel díla dávno zemřelých mistrů svého řemesla a cítil z nich tu ohromnou trpělivost, která byla nutná k vytvoření něčeho takového. Možná že by mi v takové době bylo líp, napadlo ho. No jo, ale to bys zase neměl svoji dodávku a nemohl bys cestovat, podotkl jízlivě jeho vnitřní kritik.
Usmál se na něj. Už ho dávno znal. Chodil s ním skoro všude a dával velice bedlivý pozor, aby náhodou něco nepokazil. Někdy ho tou svou „starostlivostí“ docela otravoval, ale za ty roky, co spolu obývali jedno tělo, už se znali natolik dobře, že se vlastně docela skamarádili. Svým způsobem ho měl docela rád. Dědka jednoho hádavýho.
Druhý den narazil v galerii moderního umění na obraz, který ho k sobě přitáhl nečekanou silou.
Byla na něm totiž jeho bývalá žena. Tak, jak si ji pamatoval z jedné fotografie, kterou si kdysi nechala udělat u fotografa, ještě než se poznali. Byla na ní z boku, přikrčená v sedu na špičkách, a na jejím stříbrném těle se rýsovaly pevné svaly. Vypadala nádherně.
Žena na obraze byla samozřejmě někdo jiný, ale ta podobnost byla překvapující. Téměř stejná poloha těla, stejně štíhlá a vypracovaná postava, drobná ňadra jako malé kopečky, tak akorát do dlaně. Stejně jako na fotografii měla i ona stříbrné tělo na černém pozadí. Dokonce i účes byl stejný. Jen přes její tělo se navíc vrstvily veliké poloabstraktní květy a vytvářely efekt, jako když se člověk dívá přes několik barevných sklíček najednou. A na ruce jí seděli pestrobarevní papoušci.
Bylo to okouzlující.
Stál před obrazem tak dlouho, dokud ho konečně nenapadlo požádat muzejního strážného o židličku. Dostal ji. Seděl a díval se. Během toho jím projely zkoncentrované roky jako pohlazení žiletkou. Nejdřív přišla hořkost a lítost z opuštění. Pak nasranost. Pak slzy, kterým ale v muzeu nemohl dát plný průchod. Pak začal vnímat svůj vlastní podíl na tom všem. A nakonec uviděl sám sebe jejíma očima a pochopil, proč musela odejít.
Hořkost se pomalu měnila v pochopení. Pochopení v přijetí. A nakonec přišla vděčnost za všechno, co ho naučila. Možná nám lidé vstupují do života jako učitelé, napadlo ho.
Takže jsme tu jako ve škole? Nějak si to tu odsedíme, dokud nepřijde zkouška na kterou jsme se měli biflovat? No potěš. Jeho vnitřní kritik si zkrátka musel rýpnout.
Tentokrát mu dal za pravdu. To by byla fakt pruda. Tu vděčnost se ale rozhodl si nechat, škola neškola. Bylo mu s ní líp.
Na konci druhého dne už ho město nebavilo. Seděl na terásce, večeřel a pozoroval lidi trousící se domů. Padala tma a za sebou táhla zádumčivou melancholii. Tmu, která mu připomínala, že v dodávce nemá žádný teplý krb, u kterého by se mohl s někým hřát.
A že to vlastně vůbec není tou dodávkou.
Měl nejasný pocit, že mu něco chybí. Jako kdyby zapomněl na něco důležitého, ale nemohl si vzpomenout na co. Zůstal v něm jen pocit prázdného místa, které zůstane na tapetě, když se sundá obraz. Pořád má stejný tvar i velikost, ale je z něj jen stín.
Vždyť má přece všechno, co si vysnil. Dodávku s matrací, která mu dává svobodu. Malířskou židličku, akvarelový blok, barvy a kvalitní štětec. Vždycky ořezané tužky, kterých má pro jistotu hned deset. Stejně tak několik gum a nožů, protože ty mají neustálou tendenci se mu někam schovávat a znovu se objevovat na těch nejméně pravděpodobných místech. Má dost peněz, aby na ně až do zimy nemusel myslet. Tvoří si, kdy a kde se mu zachce. Lidé se zastavují a uznale pokyvují hlavami.
Tak co ho to furt hněte?
Navíc se dokonce vyspal s tou krásnou servírkou z kavárny. Byl to nádherný večer, na který bude ještě dlouho vzpomínat.
Jenže, kámo, v tom to právě je, dloubnul ho do žeber vnitřní kritik. Stačí ti odjet jen se vzpomínkou? Udělat si místo zářezu na pažbě tah štětcem? Na to, co jste spolu prožili, jsi odjel dost rychle, nemyslíš? A říkáš tomu malířská svoboda…
Dlouze vydechl, až vypustil všechen vzduch z plic.
Musel uznat, že ten dědek má občas zatraceně trefné poznámky. Proto ho taky bral všude s sebou.
„No dobře…,“ promluvil nakonec nahlas do tmy. „To zní jako něco, co by mohla být pravda.“
Vnitřní kritik se jen pobaveně usmál, pokrčil rameny a rozhodil ruce. Hm, samozřejmě, vždy k službám, můj pane.
Další den ještě z velké části strávil v galeriích. Nechtěl mu dát za pravdu tak brzy. Připadalo by mu to skoro jako slabost. Teprve navečer, poté co si dokoupil zásoby jídla, novou košili a kalhoty, vyrazil zpátky do Quedlinburgu.
Dlažební kostky teď zněly nějak jinak, když znovu kráčel přes důvěrně známé náměstíčko před kavárnou. Zněly jako naděje. Nahoře ve druhém patře se ještě svítilo. Dvakrát obešel dům. Dokonce ho napadlo zkusit vyšplhat na strom jako ten kocour, ale kmen byl příliš široký, větve příliš vysoko a navíc by to byla pěkná klukovina. To by se moc neuvedl. Zastavil se u starých rozvrzaných vstupních dveří a cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Její zvonek poznal snadno. Nebylo na něm jméno, jen kresbička černého kocoura. Jasně, obrazy vypovídají víc než slova.
Konečně zazvonil.
Žádné kroky nepřicházely. Po minutě zazvonil znovu. Pořád nic, ale uslyšel nahoře zaskřípat okno. Rychle přeběhl na druhou stranu ulice, aby na něj bylo vidět, a zamával oběma rukama nad hlavou.
„Hej!… Já … musel jsem tě ještě jednou vidět! Můžeš, prosím, sejít dolů?“
Okno se beze slova zase zavřelo. Stál a čekal mezi ztichlými domy. Zhluboka oddechoval. Srdce mu tlouklo a v hlavě měl najednou horko. Pak se pod dveřmi objevil tenký proužek světla. Uslyšel kroky a nakonec se se zaskřípěním otevřely dveře.
Beze slova vytrhla list s básní ze zápisníku, a na druhou stranu napsala telefonní číslo.
„Ahoj. To je pro tebe. Zavolej mi zítra. Na mě už je pozdě. Dobrou noc.“
A dveře se znovu zavřely. Vzápětí se ale ještě pootevřely a vykoukla ven.
„A… ale nic. Dobrou noc. Potřebuju se vyspat.“
Dveře zaklaply. Štěrbinka světla zhasla a po chvíli ztmavlo i okno ve druhém patře. Znovu se rozpršelo. Schoval nepřečtený list do kapsy a spěchal k autu, aby nepromokl.
Báseň ho zasáhla. Byla až odzbrojujícím způsobem výstižná. Ne že by měl nějaké zbraně připravené, ale i tak se cítil odzbrojený. Cítil, že tahle žena je pro něj něčím výjimečná a že by byla škoda jen tak odjet a nechat ji jít. Dokázala se mu bez zjevného úsilí dostat pod kůži a dotknout se ho zevnitř. To bylo vzácné. Lidé se k němu většinou tak blízko nedostali.
Nebo sis je možná jen nepouštěl? zeptal se vnitřní kritik.
Tentokrát to nechal bez komentáře. Nemusí přece reagovat na každou jeho poznámku.
Druhý den vyhledal v kavárně Táňu. Byla strohá až úsečná.
„Máme teď frmol. Bude to trvat pár hodin než se na chvíli zastavím. Přijď prosím později.“
„Dobře. V kolik?“
„V půl šesté.“
„Dobře tedy. Budu tady.“
Lákalo ho malovat dál na náměstíčku, ale připadalo mu, že by to působilo vtíravě. Jako kdyby se jí schválně snažil být na očích. A tak si raději našel jiné místo. Procházel křivolakými uličkami, které za těch pár dní už znal skoro nazpaměť, a zatímco jedna jeho část hledala další motiv k malování, jiná mu před očima kreslila nejrůznější scénáře toho, jak jejich setkání proběhne. Během kreslení byl proti vlastnímu přání přítomen jen napůl. Kreslil mechanicky. Druhá část jeho osobnosti si mezitím nervózně přerovnávala věty z jedné strany na druhou a zase zpátky. Zvažoval, co má říct a jak, a nakonec stejně nic kloudného nevymyslel.
Teď by se mu kritikovy chytré řeči docela hodily, ale ten se tentokrát, pro klid své duše, někam zašil. No nic. Zvládne to i bez něj. Patnáct minut před domluveným srazem už vytlačoval patou důlek do dlažby u protějšího domu. Pak špičkou boty obkresloval drobný trs trávy deroucí se mezi tmavými kameny.
Čekal.
Když skončila v kavárně, přišla k němu pomalým, rozvážným krokem a zastavila se přímo před ním. Ruce měla za zády, hlavu lehce zakloněnou, a dívala se mu přímo do očí.
„Tak jo. Vyklop to. Cos mi to přijel říct?“
Odkašlal si a polkl.
„Pojďme se projít,“ řekl. „Za chůze ke mně líp přicházejí slova.“
Vyrazili.
„Víš, vyrazil jsem na road trip, abych po rozchodu přišel na jiné myšlenky. Potřeboval jsem takový vnitřní reset. Cestoval jsem od města k městu, kreslil, občas s někým prohodil pár slov a stačilo mi to. A pak jsem potkal tebe.“ Chvíli šli mlčky. „A teď … po dlouhé době je tu někdo, kdo mi fakt rozumí. Někdo, před kým se cítím viděný. Vnímaný. Cítím, že tu se mnou prostě jsi, když jsme spolu. Není v tobě nic zrychleného. Jsi prostě TADY.“
Nadechl se, jako by potřeboval nabrat sílu.
„A potom jsem odjel a vlastně ani pořádně nevěděl proč. Asi jsem potřeboval odstup a všechno si to v sobě porovnat. Nebo jsem se možná lekl té náhlé, intenzivní blízkosti, která přestřihla mou samotu.“
Zarazil se. Slova si pořádně nijak nepřipravil a samotného ho překvapila pronikavá pravdivost toho, co právě řekl.
„Víš, já jsem to vždycky měl jako takové kyvadlo. Intenzivně pracovat, pak střih a intenzivně odpočívat. Intenzivně být s někým, a pak být intenzivně sám. Ale chápu, že to ode mě bylo nečekané. A asi jsem tě tím zaskočil, nijak jsem to předem nekomunikoval. Tak se omlouvám a…“ Zarazil se. „No… Prostě se omlouvám, promiň.“
Dívala se mu do očí a prohlížela si jeho tvář. Rozcuchané vlasy, lehké strniště, veselé vrásky kolem očí. Na bradě měl šmouhu od modré barvy.
„Probírala jsem to se Sunnym. Taky se divil, proč jsi nezazvonil“ řekla prostě. Po chvíli se jí v koutcích úst objevil drobný úsměv. „Dobře. Přijímám tvou omluvu.“ Chvíli šli vedle sebe mlčky. „A teď co dál?“
„Rád bych s tebou teď strávil několik dní a víc tě poznal. Zajímáš mě. Chci si s tebou povídat o tom, jak se nám žijí naše životy. Chci tě odvézt tě na pár dní někam pryč od všeho a udělat si svůj vlastní hebký vesmír. Koupat se v řece, pak se pomilovat na dece, udělat si něco k jídlu na ohni, dívat se spolu na hvězdy a číst si tvoje básně…“ Podíval se na ni a napřáhl k ní ruku. „Přijmeš pozvání?“
Na chvíli poodstoupila. S rukama překříženýma na hrudi si ho prohlížela. Ve tváři měla výraz, v němž se mísilo potěšení, šibalství a něco, co by se snad dalo nazvat pocitem vítězství.
„Dobře.“ Podala mu nakonec ruku. „Pojedu s tebou. Ale musíš pár dní počkat, než mi skončí dlouhý týden. Pak mám tři dny volno.“
„Jó!“ Vyskočil do vzduchu a hlasitě tleskl rukama.
Leželi spolu na její kostkované dece na břehu Labe a pozorovali tekoucí vodu. Po nahé kůži jim po koupeli stékaly kapičky vody. O kus dál plavaly kachny a skrze topoly se k nim tlačilo horké slunce. Kolem nich leželo několik otevřených zápisníků, ze kterých Táňa předčítala básně. Psala do nich často na přeskáčku. Prostě popadla první, který měla po ruce, a pak pozorovala, jak na papíře přibývají tmavě modré vlnky, dokud se její ruka znovu nezastavila. Potom si báseň celou přečetla, pousmála se, sem tam udělala pár drobných úprav a byla připravená na další. V něčem se to podobalo automatickému psaní. Někdy, když potřebovala na něco odpověď, vyslovila svou otázku nahlas a pak čekala na báseň. Občas v ní byla ukrytá odpověď, která překvapila i ji samotnou. A někdy nepřišlo nic. Jen ticho. A i ticho je někdy odpověď.
K večeru na něj jako obvykle padla rozjímací nálada. Díval se na vzdálenou žhavou kouli, pomalu se ztrácející v ohromných chuchvalcích drobných kapiček obarvených do světle oranžových tónů, a přemýšlel.
„K čemu myslíš, že to všechno je?“ zeptal se. „Jako smysl toho všeho tady. Nás. Prostě… co tady vlastně máme za úkol? Jaký to má smysl?“
Pousmála se. Stejně jako on se okouzleně dívala na vzdálenou žhavou kouli klesající do vzdušných kopců.
„Smysl je pro mysl. Život je pro srdce,“ řekla prostě. Tohle na ní miloval. Uměla poeticky vystihnout podstatu, aniž by na to potřebovala mnoho slov, a nějak tím na chvíli umlčet věčný kolovrátek jeho mysli. „Jak by se mohlo něco tak velkolepého jako život vejít do pár slov, aby to tvoje malá mysl pobrala?“ pokračovala. „Jsi tu, abys ho zakoušel. Abys to všechno prožíval. Život je, aby se žil. To je celý.“ Najednou vyskočila. „Pojď, skočíme do vody!“
Popadla ho za ruku a rozběhli se k řece. Po koupeli jí slíbal z těla všechny kapičky vody, až z toho byla celá udýchaná. Za jiných okolností by pokračoval dál, ale večerní vzduch vylákal komáry a ti se vzápětí ujali svého píchání. Byli neodbytní.
Oblékli se a rozdělali oheň. V kotlíku uvařili čaj z čerstvě nasbíraných bylinek, přikusovali tvrdý sýr a tvrdý chléb s rajčaty a bazalkou a bylo jim dobře. Po celý den čas plynul pomalu a nenápadně jako široká řeka, dokud celý neodtekl do vzpomínek. Nic velkolepého se nedělo. Žádné malířské vytržení. Jen postupné sbližování dvou duší, jako když se potkají dva přítoky řeky. Jen s tím rozdílem, že oni dva se později zase rozdělí. Budou tím setkáním pozměnění, aniž by dokázali říct jak přesně.
Později toho večera se schovali před komáry do dodávky a rozhoupali ji svou láskou. Pružiny pod koly rezavě zpívaly do říčního ticha a ambientní hudby cvrčků. Pak ulehli udýchaně vedle sebe a drželi se za ruce. Rozsvítil červené světlo na čelovce přichycené u stropu.
„Přečteš mi ještě nějaké svoje básně?“
„Dobře“, odpověděla a chvíli listovala v zápisníku.
Nevím,
jak dlouho má trvat láska,
aby byla pravdivá.
Jeden život?
Jeden rok?
Tři dny u řeky?
Možná jsme si vymysleli čas
jen proto,
abychom mohli měřit věci,
které se měřit nedají.
Řeka se také neptá,
kolik vody musí protéct,
aby byla řekou.
Oheň nepočítá,
kolik hodin hořel.
A slunce každý večer
odejde beze slibu,
že se ráno vrátí.
Přesto mu věříme.
Tak mi neříkej
navždy.
Řekni mi:
teď.
A buď v tom slově
celý.
„Pfu…. „, dojatě vydechl. „To je nádherný.“
„Tahle je moje oblíbená“, řekla a šáhla po šarlatovém notýsku. „Přišla ke mě loni na podzim. Seděla jsem na lavičce pod tím stromem co roste vedle domu, otevřela sešit a v tu chvíli mi na něj přistál nádherně barevný list. A přinesl s sebou tuhle báseň“
Všechno živé
se neustále loučí.
Strom s listím.
Moře s vlnou.
Den se světlem.
Tělo s každým výdechem.
A přesto tomu
neříkáme smutek.
Říkáme tomu
život.
Dívala se mu do očí a měkce se usmívala. „Víš, myslím si, že pravda se dá vyjádřit jedině básní. Jedině opisem a nikdy přímo. Stejně jako někdy musíš vyslechnout celý příběh, aby v tobě vykreslil nějaký pocit nebo vnitřní stav, pro který jinak neexistuje žádné jméno. Žádná zkratka, která by tě k němu dovedla. A když se to povede, když skrz ta hranatá slova, která jsou jak dřevěné necky, může plynule proudit příběh jako korytem potoka, tak se povedla úžasná magie. Je to v něčem jako tvoje malování. Taky je to někdy nostalgické zachycení prchavého okamžiku nebo vnitřního stavu, který toužíš s někým sdílet, a tak ho svěříš aspoň papíru.“
Okouzleně se na ni díval. Fascinovalo ho, jak přesně dokázala vystihnout něco, co sám cítil, ale nikdy to neuměl pojmenovat. Když byl vedle ní, měl pocit, že nemusí nic vysvětlovat. Věděl, že mu rozumí i beze slov.
„Co si myslíš, že se stane, až umřeme?“ zeptal se když se slunce ponořilo pod obzor.
„Co by,“ pokrčila Táňa s úsměvem rameny. „Nic velkého… Spálí moje tělo a pak rozsypou popel ke kořenům stromu. Ten už mám vyhlídnutý. Jednou ti ho třeba ukážu… No a za pár let se sem vrátím.“
„Jo?“
„Protože život je strašně návykový. Jsme feťáci života, nepřijde ti? Nikdo to bez něj dlouho nevydrží. Bez těla nemůžeš skoro nic tvořit. Můžeš si to tak maximálně dobře promyslet, ale pak to stejně všechno zapomeneš, až se narodíš. Hihihi“ Zasmála se tou svou zvonivou lehkostí. Všechno s ní působilo tak nějak lehčeji. Jako by životem nekráčela, ale nechávala se jím nést a tu a tam jen trochu upravila směr. Trochu jí to záviděl. Jeho hlava nedokázala takovou lehkost vymyslet.
Vyšel před dodávku a pozoroval hvězdy, velice pomalu plynoucí po obloze. Dole mezi trávou poletovaly jiné hvězdy. Nazelenalé a mnohem rychlejší. Kdykoliv se k některé přiblížil, okamžitě zhasla. Když se mu konečně podařilo jednu chytit, proměnila se mu v dlani v malého broučka.
Zase zkoušíš chytit světlo do dlaní? ozval se vnitřní kritik. Usmál se a nechal broučka odletět.
„Stala se mi před pár dny zvláštní věc,“ řekl.
Táňa seděla ve dveřích dodávky a dívala se na něj.
„V jedné galerii jsem potkal svou ex. Tedy… nebyla to ona. Byla jí jen strašně podobná. A vlastně to ani nebyl člověk. Byl to obraz. Dost veliký, v nadživotní velikosti.“ Chvíli hledal slova. „Dlouho jsem před ním seděl a nechal ho na sebe působit. A došlo mi, že jsem se celou dobu cítil jako oběť toho, že odešla. Cítil jsem se opuštěný. Podvedený. Měl jsem v sobě pocit křivdy.“
Podíval se vzhůru na hvězdy. „A jak jsem před tím obrazem seděl a mluvil s ním, nebo možná s ní, začalo ve mně růst něco jako pochopení. Smíření. Najednou jsem dokázal sám sebe uvidět jejíma očima. A celou tu naši historii tak nějak shora. Jako bych letěl balónem a v klidu si prohlížel krajinu pod sebou tak jako jsem ji nikdy předtím nemohl vidět.“
Táňa seděla ve dveřích dodávky a pozorovala jeho černou siluetu proti nočnímu nebi. Ve tmě to nemohl vidět, ale měkce se usmívala. Chvíli mlčela.
„Já věřím, že druhé lidi potkáváme hlavně proto, abychom skrze ně poznali sami sebe,“ řekla nakonec. „Bez nich se vlastně ani pořádně nevidíme. Vidíme se až v tom kontrastu. Černá proti bílé. Láska proti očekávání. Očekávání proti zklamání.“ Odmlčela se. „Promítáme sami sebe na plátno našich vztahů. Není to nakonec to, o co tu hlavně jde? Poznat sám sebe? A konečně se opravdu uvidět?“
„No nevím…“, řekl skepticky, „Trochu mi to připomíná takový ten mysticismus, že jsme tu hlavně proto, aby kosmické vědomí mohlo zakoušet samo sebe v bezpočtu oddělených částí.“
„Hihi, jo, to vlastně jo,“ zasmála se zvonivě a zadívala se někam do tmy. „Jsme jako vlny v oceánu, které zapomněly na hloubku pod sebou a vidí jen pěnu.“
Druhý den ráno ho vzbudila nečekaná vůně. Borovicový kouř a pronikavá vůně kávy.
Nad řekou svítalo a bílé paprsky slunce pronikaly oparem mlhy. Tráva a listí se třpytily ranní rosou a v tom bílém světle jako by všechno ztrácelo svou hmotnost. Svět byl lehký a tvárný jako sen.
Na improvizovaném ohništi vařila Táňa kávu. Vlasy měla mokré po ranní koupeli a lepily se jí na ramena. Na sobě měla jen jeho vytahané bílé tričko s fleky od barev a kalhotky. Chloupky na rukou a nohou se jí stříbřitě leskly proti rannímu slunci, takže vypadala, jako by byla oděná do světla. Chladný vzduch se jí vykreslil na rukou husí kůží a přes vytahanou látku trička se rýsovaly hroty jejích drobných prsou. Usmála se na něj. Pozoroval tu jemnou hru světel a polostínů, když přecházela kolem ohniště a náznaky její siluety se průsvitně rýsovaly proti sluncem prozářené mlze. Nebyla v tom žádná tíha. Jako by ten okamžik byl vystavěný ze světla.
Díval se a vdechoval ho do sebe. Tělem mu proudil tichý mír. Když dosnídali, slunce už vypilo všechnu mlhu a zabalilo krajinu do teplé záře. Bylo jasné, že je čeká další horký den. Táňa se znovu chystala do vody. Zvedla ruce a začala si jeho tričko přetahovat přes hlavu. Pod vyhrnutou látkou se na okamžik objevily kopečky ňader jako sladký příslib.
„Zastav!“ vykřikl, až ji polekal. Zůstala stát s rukama nad hlavou. „Tohle vypadá fakt skvěle. Vezmu si blok. Nehýbej se, jo?“
„Dobře, ale buď rychlý. Ty ruce takhle nahoře moc dlouho neudržím.“
Stála k němu částečně zády, částečně z boku. Vyhrnuté tričko odhalovalo oblou linii zadku a rozšiřující se boky. Nad nimi útlý pas a ploché břicho. Kreslil rychle a úsporně, jako mistr kaligrafie, který několika tahy vystihne podstatu. Zároveň se ale chtěl chvíli jen tak dívat a očima hladit tu vysochanou nádheru.
Bylo v tom něco opojného, takhle si ji bezostyšně prohlížet. Bylo v tom něco opojného nechat se takhle bezostyšně prohlížet. Bylo v tom něco opojného být takhle odhaleně spolu.
„Když mi dovolíš ještě jednu skicu, budeme mít každý svoji,“ nabídl jí.
„Dobře. Ale nejdřív se musím vykoupat a rozhýbat. Mám z toho úplně bolavý ruce, jako bych nosila kameny.“
Usmál se. Jako malíř tuhle větu slyšel už snad stokrát.
Třetího dne odpoledne se začali znovu přibližovat ke Quedlinburgu. Některé vztahy nemusí být dlouhé, aby se člověku nesmazatelně vryly do paměti. Oba měli pocit, že si za těch pár dní uvnitř sebe vyšlapali cestičku jeden k druhému, která už jen tak nezaroste. Cítili, že je to jedno z těch přátelství, ve kterých jde i po dlouhé přestávce navázat přesně tam, kde skončili, jako by mezitím žádný čas neuplynul. On tedy možná plynul, ale tomuhle místu se ohleduplně vyhýbal.
Zbývalo jim posledních několik hodin spolu a všechno mělo opět příchuť dočasnosti. Tentokrát však vědomí konce nepřinášelo předčasnou melancholii. Naopak. Zvyšovalo intenzitu přítomnosti. Cítil že všechno pomíjí, ale zároveň všechno zanechává stopu. A spolu s trpělivostí se naučil obejmout i konečnost. Učila ho vděčnosti za to, co je, a připomínala mu, že i když bude zítra, bude to pořád Teď.
Sjel ze silnice, aby jí ukázal místo, kde parkoval, když tu začal poprvé malovat. Malý asfaltový plácek uprostřed bahnitého pole, po večerech navštěvovaný komáry, zato s ohromným výhledem na západní oblohu. Nedaleko byl rybník, kam se chodil koupat. Dokonce měl i novou písečnou pláž. Písek tam odněkud navezli a rozestavěli na něm skládací lehátka, aby to vypadalo skoro jako u moře.
„Rybníkové moře,“ vystihla to Táňa.
Zašli na vzdálenější konec rybníka, aby byli sami, rozložili deku a posadili se naproti sobě. Ani jeden z nich neměl chuť ředit poslední hodiny mluvením. Dívali se jeden druhému do očí, až se kolem nich vytvořila bublina jejich vlastního intimního vesmíru. Všechno ostatní pomalu ustoupilo do pozadí, až zbyly jen její oči a tvář, která se kolem nich neustále proměňovala. Vpíjel se jí a připadal si jako na tripu. Chvíli v ní viděl tvář stařeny, chvíli levharta, chvíli malé dítě, potom rozvernou opici. Jen oči. Ty zůstávaly pořád stejné.
Nakonec oči zavřel a dlouhým, pevným objetím ji přivinul k sobě. Pro tuhle chvíli spočinul v přístavu. Celé jeho tělo zvláčnělo a položilo se do přítomného okamžiku, jako ten nedaleký rybník spočívající na písčitém dně, zády opřený o břehy porostlé rákosím.
Jeho ruce nic už nehledaly, hlad se zacelil a nebylo potřeba slov… položil jí hlavu do klína a zavřel oči.
Zatím co ležel v polodřímotě, Táňa sepsala báseň.
Jsou lidé,
kteří přijdou jako déšť.
Voní po nich země,
všechno se na chvíli leskne
a pak jsou pryč.
Jiní přijdou jako strom.
Rostou vedle tebe tak pomalu,
že si jednoho dne uvědomíš,
že jejich kořeny
už dávno prorostly mezi tvé.
A potom jsou lidé,
kteří přijdou jako světlo.
Nedá se jich dotknout.
Nedají se udržet.
Jen díky nim
na chvíli uvidíš
věci, které tu byly celou dobu.
A když odejdou,
svět znovu potemní,
ale ty už víš,
co v něm je.
Opět stoupal z toho sevřeného údolí, odkud všechny cesty vedly do kopce.
Ve vzduchu zlatavě prosvítaly první náznaky podzimu. Byl o poznání svěžejší a vlhčí a lehce voněl spadaným listím a houbovým tlením. Koloběh života se zase o kousek pootočil ve svém nekonečném pohybu.
Stoupal vzhůru a vychutnával si postupně se měnící scenérii. S každým dalším polovrcholem, kterého dosáhl, se mu otevíral širší výhled do kraje.
Nespěchal. Nehnal se na vrchol. Vlastně se cítil docela spokojený jen s tím, že se tu prochází a stoupá tak nějak mimoděk, zpocený zdravou námahou, kterou mu darovala kamenitá stezka. Po levici, kousek stranou od cesty, si všiml malého bílého altánku v antickém stylu. Mezi čtyřmi vysokými hladkými sloupy čekala dřevěná lavička zkroucená do velkého písmene S. Mohli na ní sedět dva lidé, každý obrácený na jinou stranu, opření zády jeden o druhého, a přitom mít hlavy důvěrně blízko.
Byla prázdná a vypadala, jako by tam čekala právě na něj. Když usedl, všiml si, že od západu přichází široký zlatošedý mrak, táhnoucí pod sebou několik průsvitných závojů deště. Zespodu ho ozařovalo podvečerní slunce. Nekonečná zlatá hodinka.
Znal tohle místo dobře. Občas sem zavítal, když v sobě ucítil pohnutku nebo když s ní potřeboval něco probrat. Seděl a pozoroval blížící se déšť. Po chvíli překřížil nohy, spojil prsty do mudry a zavřel oči. Soustředil se na svůj dech a na ticho v jeho pozadí. Pak se kolem něj začal vynořovat jiný zvuk. Nejdřív vzdálený, sotva postřehnutelný. Postupně ale zaplnil celý prostor. Cítil, jak lehce rozechvívá kamínky pod jeho nohama, až se ty nejmenší téměř viditelně chvěly.
Rytmické dunění nabývalo na intenzitě, aniž by bylo hlasitější. Vyplnilo celý prostor. Oblohu nad ním. Krajinu od obzoru k obzoru. Všechno, až ke hvězdám zapíchnutým v temnotě jako špendlíkové hlavičky.
Usmál se a otevřel oči.
Tohle bylo to, kvůli čemu vážil tu dlouhou cestu. Cítil, že je tu opět s ním. Obklopovalo ho. Bylo ho víc než vzduchu kolem něj. Jeho srdce. Byl hluboko za zrakem a cítil jsem s ním v jednotě. Vnímal jak tep jeho srdce rozeznívá oblohu jako kůži bubnu.
Otočil se k prázdnému místu vedle sebe na lavičce. Proudila z něj k němu důvěrně známá vůně kaštanově zlatavých vlasů a palo santa. Natáhl ruku do prázdného prostoru a chytil ji za ruku. Věděl, že je tu s ním. Táňa. Často tu bývala dřív než on a nechávala mu poetické vzkazy v jejich společné snové krajině…
[Pokračujte na Třetí díl - Zatmění]
One thought on “Povídka Quedlinburg II”