[Obraz jsem maloval přímo na místě, kde se povídka odehrává. Nechávám na čtenáři hledat, co je fikce a co je doopravdy.]

Ráno hodil nafukovací matraci do auta a šel se vykoupat k nedalekému rybníku. Oblečení by už potřebovalo vyprat, ale s tím se dnes nebude zdržovat. Včera k podvečeru se byl podívat na město, u kterého náhodou zaparkoval, a hned ho uchvátilo.

Quedlinburg.

Tolik hrázděných domů pohromadě nikde jinde neviděl. Město mělo atmosféru, jako by se tu zastavil čas, někdy na konci středověku. Křivé domy se k sobě nakláněly jako starci o holi a uličky byly křivolaké jako babské vrásky. Jestli někdo někdy postavil báseň ze dřeva a kamení, musela vypadat nějak takhle.

Nemá čas prát oblečení. Dnes se jde malovat. Však ono to ještě jeden den vydrží. A s nikým novým se stejně seznamovat nebude.

V dodávce žil už skoro měsíc a podle toho to v ní taky vypadalo. Na cesty vyrazil z několika důvodů. Jednak aby maloval a cestoval, ale hlavně aby po rozchodu přišel na jiné myšlenky. Doma mu ji všechno připomínalo. Při vzpomínce mu vždy do očí vhrkly slzy. Pořád to bolelo, i když jejich soužití poslední dobou moc nefungovalo.

Tady je aspoň každý den něco nového. Nové domy, nové světlo, nové vůně, nové zkušenosti. S každou další zastávkou v neznámém městě, s každým novým jídlem a s každým novým rozhovorem cítil, že se stává někým jiným. Že se čím dál víc obléká do své nové role potulného malíře a nechává svůj starý život za sebou.

Rozhodl se budoucnost až do zimy neplánovat. Pak už bude v dodávce moc velká zima a bude muset něco vymyslet. Nebo se přesune do teplých krajin. No, anebo — a to bylo nejpravděpodobnější — mu prostě dojdou peníze a bude si muset najít nějakou práci.

Ale nic z toho teď není důležité. Dnes se jde malovat.

Těšil se, až ho dlouhé pozorování tekoucího světla opět přenese do transu. Miloval to malířské vytržení, kdy všechno ostatní ustoupilo do pozadí a zůstal jen přítomný okamžik vyplněný tichem a soustředěním. Byly to jeho zenové chvíle, jeho malířské meditace.

---

Seděl na rozkládací židličce už několik hodin a pomalu dokončoval podkres pro svůj nový akvarel. Oči mu zářily radostí jako malému klukovi. Tohle byly chvíle, kdy se cítil naživu a napojený na vše živé kolem sebe.

Oči zbystřené vytržením vnímaly každý jemný detail šikmých hrázděných domů. Pozoroval, jak po nich teče světlo a jak ze starých zdí vystupuje pomalý čas a spolu s ním se dívá na ty okamžiky věčnosti.

Nikdy to neuměl dost dobře popsat slovy, ale cítil, že v tu chvíli se jakoby rozpouští a ustupuje. Že jeho obvyklé racionální ego na čas přestává překážet proudu života, který chce tvořit skrze jeho ruce.

V takových chvílích se nevědomky usmíval, když střídavě zvedal hlavu od papíru k budovám a zase přes tužku zpátky. Jemným a pevným tahem zachycoval hlavní obrysy, jako když zamilovaná ruka poprvé obkresluje obrys těla pohlazením.

---

Všimla si ho už před hodinou. Ale v kavárně byla zrovna návštěvní špička, a tak spěchala mezi stoly, roznášela kávu a lehká jídla a doufala, že se najde pár minut, aby se podívala, co to tam ten muž maluje.

Občas se u něho utvořil hlouček přihlížejících turistů. Fotili si ho a obdivně pokyvovali hlavami. On většinou jen krátce zvedl hlavu, poděkoval a dál se věnoval svému malování.

Práce v kavárně ji většinou bavila. Měla ráda lidi a pestrost, kterou to přinášelo. Ale ještě raději měla podvečerní chvíle, kdy bloumala uličkami s notýskem a psala básně. Věřila, že staré domy mají duši, slepenou z příběhů lidí, kteří v nich prožili své životy. A že když si člověk vyndá uspěchanost z uší, může je zaslechnout.

Její zápisník byly její uši.

Když si sedla a začala psát, často ani nevěděla, co píše. Báseň přes ni prostě protekla na papír, jen lehce ochucená jejím rukopisem. Někdy sama sebe překvapila tím, co napsala.

Měla drobnou, štíhlou postavu, kaštanově zlaté vlasy, které se jí neposlušně vlnily, a drobný pihovatý nos. Různobarevné kusy oblečení, které spolu silně kontrastovaly, na ní překvapivě tvořily kompaktní celek. Ladily s její povahou – plánovat nikdy nedokázala. Přitahovala chaos a z něj pak vznikaly nezapomenutelné příběhy a historky, které pak kolovaly mezi jejími přátely jako legendy.

---

Položil tužku a protáhl se. Sice měl na židli jako komfortní vychytávku malý polštářek, ale i tak měl po pár hodinách tvoření tělo ztuhlé a močový měchýř jako nafukovací balon.

Dal si na chvíli pauzu od kreslení a pomalu k jeho vědomí znovu začaly pronikat zvuky okolního světa. Útržky rozhovorů od stolků nedaleké kavárny, mladík křičící na svou přítelkyni do telefonu a jeho vlastní břicho, naplněné teď už jen hladem.

Trans pomalu ustupoval a on se vracel do toho druhého přítomného okamžiku. Do té verze přítomnosti, ve které jsou běžné starosti, práce a shon.

Ucítil na sobě něčí zvědavý pohled a zvedl hlavu. Kousek od něho stála mladá žena a upřeně ho pozorovala. Když se jejich pohledy setkaly, trochu se zarazila. Stála tu už nějakou dobu a neuvědomila si, že vlastně docela dost zírá.

„Promiňte,“ osmělila se. „Můžu se podívat?“

„Určitě. Ale ještě to není hotové. Zatím je to jen náčrt.“

„Je to úžasné.“ Chvíli si kresbu prohlížela. „Obdivuju lidi, kteří umí vytvořit něco trvalého. Něco, do čeho se dá schovat přítomný okamžik jako do krabičky. A když se pak do ní člověk znovu podívá, všechno to na něj zase zavane.“

Na okamžik se odmlčela.

„Já jen píšu. A slova protečou jako voda a lidé je zapomenou,“ dokončila téměř s povzdechem.

„Chvíli jsem tě pozorovala, když jsi maloval. Bylo fascinující sledovat, jak převyprávíš na papír to, co vidíš. Jak tím umíš lidem ukázat, jak se mají dívat, aby si té krásy všimli taky.“

Něco na jejích slovech ho zaujalo. Byla jiná než okolní zrychlení lidé. Mluvila jako někdo, kdo umí rozmlouvat s tichem. Jako někdo, kdo hodně vnímá a možná ještě plně nerozpoznal svůj dar.

„Jmenuju se Táňa. Pracuju támhle v kavárně. Můžu ti nabídnout něco na účet podniku? Co bys rád?“

„Teď se ze všeho nejvíc potřebuju hlavně vyčůrat.“

Zasmála se.

„Tak s tím ti nepomůžu. Ale běž až támhle dozadu, tam jsou dveře. Pohlídám ti zatím věci.“

Povídali si ještě pár minut a oběma bylo jasné, že tímhle rozhovorem jejich setkání nekončí. Domluvili se, že si později spolu projdou město a Táňa mu ukáže své oblíbené místo u řeky za městem.

Zbytek dne se mu malovalo jinak. Po dlouhé době měl pocit, že potkal někoho, kdo mu rozumí.

---

„Co cítíš, když maluješ?“ zeptala se podvečer, když se znovu sešli.

„No, to je těžký popsat. První věc je, že je to pro mě něco jako dovolená od mýho běžnýho já. Je to jako vystřižený čas, kdy se dostanu do jinýho vesmíru. Vlastně zapomenu na všechno ostatní. Nejsou starosti, není budoucnost, nejsem pořádně ani já sám. Což je divný, protože tam zároveň pořád sedím a pozoruju svoji ruku, jak maluje, ale přitom tam nikdo není. Dává ti to smysl?

Prostě jako by se ta slupka, co mě obaluje a dává mi tvar, který vypadá jako já, na chvíli rozpustila. A vnitřní a vnější se prolnulo do jednoho celku. Ale pak se nakonec stejně musím vrátit zpátky na zem. Sen skončí, přijde večer, já mám hlad a unavený tělo.“

„Hmm, já ti rozumím,“ odpověděla Táňa. „Jak si s tebou povídám, mám pocit, že tě znám už dlouho. To se mi moc často nestává.“

Chvíli mlčela.

„Hele, věříš na duchy?“

„Já nevím. Asi jo. Proč?“

„Já si tu s jedním občas povídám.“

„Fakt? A o čem?“

„No, většinou spíš povídá on. Nikdo jiný ho neslyší, tak je dost nevypovídaný.“ Zasmála se. „Ale ne vždycky na něj mám náladu. Měl v téhle uličce kdysi obchod, ale přišel o něj a zahořkl. A teď se zlobí na lidi, co tam jsou. Ale se mnou je v pohodě. A občas mi něco poradí.“

„Fakt? A co třeba?“

„Třeba mi poradil, abych si koupila tyhle sytě žlutý legíny.“

Zasmál se.

„Tak to beztak řekl jen proto, že tě chtěl vidět, jak se do nich převlíkáš. Je to voyeur a jen zneužívá svojí nefér výhody, že jako ducha ho holky nevidí.“

„Náhodou mi sluší, abys věděl,“ ohradila se dotčeně.

„Jo, jo, však jo. To rozhodně.“

„Víš,“ pokračovala Táňa, „někdy si tady prostě jen tak sednu a pozoruju lidi, jak si povídají v kavárně. Pozoruju střípky a útržky jejich životů a dosním si z nich mozaiku toho, jaký to asi je žít jejich život. Jaký by to třeba bylo, kdybych žila jako támhleten pán s velkým pupkem a kulatou pleší.“

„No, v těch žlutých legínách bys byla k popukání.“

„Ne, to nemyslím,“ nenechala se jeho poznámkou vyvést z míry. „Myslím tím, jaký to je žít život někoho jinýho. Nepřemýšlel jsi o tom někdy? Jaký to je třeba být starý, mít opotřebovaný tělo, který už všechno zažilo, a teď se jen pomalu belhá ulicí pro housky v akci. Nebo jaký to je bydlet támhle nahoře, tam, jak je to podkrovní okno, a pozorovat všechno to hemžení s nadhledem.“

„Ty jsi docela snílek, víš to?“

„A ty nejsi? Proč vlastně maluješ?“

Chvíli potichu přemýšlel, než odpověděl.

„Víš, asi vnímám svět jinak než většina lidí. Je to podobný pocit, jako když sedíš pod stromem a posloucháš, jak šumí listí a skřípe štěrk, po kterém lidé chodí. Z otevřeného okna se ozývá vrzání postele, jak se tam někdo miluje. A najednou se všechny ty zvuky prolnou v jeden celek, který zní jako neopakovatelná hudba.

Najednou světlo teče vzduchem pomaleji, jako kdyby teklo medem, a ve mně se všechno zastaví a jen se okouzleně dívá.

A jak jsem tak seděl a díval se, chtěl jsem to zachytit. Ale je to jako chytat do dlaní světlo. Ve chvíli, kdy ji sevřu, držím jen tmu. Několik let jsem závodil s časem ve snaze tu dlaň sevřít rychleji, aby mi to světlo nestihlo utéct. Než mi došlo, že nemám nic zachytávat. Že mám jen v klidu převyprávět svůj vlastní příběh. Převyprávět ho, jak nejlépe dokážu, byť jako omezený člověk.

Přestal jsem spěchat a objal jsem trpělivost. Prostě tomu dám tolik času a prostoru, kolik je potřeba. Naučilo mě to pokoře.“

V zamyšlení naklonila hlavu a přimhouřenýma očima ho zkoumavě pozorovala.

„A daří se ti to vždycky?“

„Co myslíš?“

„No, převyprávět ten příběh.“

„Jde to jenom, když vím, co chci říct. Jinak by to byl jen hluk. Ale někdy je to taky o hledání. Něco se chce skrze mě vyjádřit. Nebo spíš něco ve mně se chce projevit. Jako třeba když cítíš smutek a nevíš proč. A pak ti dojde, že už jsi dlouho nikoho neobjala a že tvoje kůže má hlad.“

„Má tvoje kůže hlad i teď?“

„Teď ne. Teď, jak si s tebou povídám, je mi dobře. Hlad přichází většinou se soumrakem. Lidé se vytrácejí z ulic ke svým osvětleným stolům a hořícím krbům. Večerní chlad se dobývá pod nehty a v tu chvíli se mi chce taky být u nějakého krbu a s někým se tam hřát.“

„Hele, krb nemám, ale bude ti stačit plynový vařič? Můžu ti uvařit mateřídouškový čaj. Chceš?“

„Ráda.“

„Počkej!“ vykřikla. „Teď mě něco napadlo. Dnes večer je na malém náměstí tančírna. Přijď tam. To se ti bude líbit. Jsou tam moc fajn lidi, dobrá hudba, něco k pití a je tam hezký výhled na kostel.“

„Tak jo, rád přijdu. Děkuju za pozvání.“

---

Nikdy by jí to nepřiznal nahlas, ale vlastně to v něm vyvolalo paniku. Proč jen si nevypral to oblečení včas? Všechno, co má, je propocené, špinavé nebo zacákané od barev.

Do prdele!

Je už skoro večer, teď už nic koupit nestihne. A navíc si minulý týden pořídil nový akvarelový blok z bavlněného papíru a štětec z veverčího chlupu. Nejdražší věci na malování, jaké si kdy koupil. A teď nemá ani pořádnou košili.

No nic. Vezme si to triko s fleky od barev. To je jinak docela v pohodě a jako malíři mu to projde. Pro jistotu si vezme s sebou skicář, aby bylo jasné, že je to umělecký záměr.

Prostě to nějak zaimprovizuje a improvizace už mu začínala docela jít. Koneckonců celé tohle cestování byla jedna dlouhá improvizace. A život má evidentně smysl pro humor, tak proč mu v tom nevycházet vstříc?

Když dorazil na malé náměstí u kostela, slunce už pomalu zapadalo za střechy domů a stíny zdůrazňovaly tmavou šeď kamene. Přes část náměstí byly na kabelech rozvěšené žárovičky s teplým zlatavým světlem a dodávaly mu hřejivou atmosféru. Přes dlažební kostky byl roztažený starý červený koberec jako improvizovaný taneční parket. Okolo stálo pár kulatých stolků z nedaleké kavárny a přenosná reprobedna. Několik lidí už spolu na parketě tančilo.

Posadil se k jednomu ze stolků a očima hledal Táňu. Sám sobě říkal, že jen nasává atmosféru a chce si všechno prohlédnout. Ale pravda byla, že se na ni těšil.

Dlouhé hodiny nad papírem a noci v dodávce za městem byly sice fajn a chutnaly jako svoboda. Ale pravda byla, že už mu začínala chybět ženská přítomnost a dotek. Zvláštní, že ho to až doteď netrklo.

Stmívání milosrdně přikrylo fleky od barev, a když Táňa nepřicházela, začal tančit s jinými. Moc kroků neuměl, ale na jednoduchý tanec to stačilo.

A pak ji uviděl přicházet.

Měla sytě červené šaty a ve vlasech květ růže. Žluté legíny vystřídaly černé tenisky. V té kombinaci bylo něco punkového. Nedbalost se tu mísila s jemností.

Spolu s ní přišli i její přátelé. Dva muži a jedna žena. Oba muži vysocí, tmavovlasí, ona menší, širší, podsaditá a usměvavá. Krátce se navzájem představili, ale jakmile jména zazněla, hned je zase zapomněl. Obličeje, dojmy, vůně i hudba mu zůstanou v paměti ještě roky, ale jména byla pro jeho mysl jen shluk slabik, záchvěv vánku, který hned pominul.

Zlobil se za to na sebe a ve své mysli přiřazoval lidem přezdívky podle charakteristických rysů nebo podle toho, co měli zrovna na sobě.

„Dlouhán“ vytáhl Táňu na parket a jak je pozoroval tančit, rozvířily se v něm pocity jako kamínky v kaleidoskopu. Díval se zároveň dovnitř i ven na to hemžení a jen pozoroval. Mísil se v něm obdiv k tanečníkům s nečekaně ostrou žárlivostí.

Vážně, kámo? Vždyť ji vlastně vůbec neznáš, okomentoval to sarkasticky jeho vnitřní kritik.

Do toho pohlcující flow hudby, které hýbalo jeho nohama, i když zrovna seděl, a měkce hřejivá záře žároviček nad parketem, která dodávala všemu teplé tóny.

Když pozoroval tanečníky, bylo to jako dívat se na tekoucí vodu. Když se díval na všechny najednou, viděl jen vířící pohyb, vynořující se a zase mizející vzory, jako když voda naráží do kamenů a vyskakuje nad ně. Ale když sledoval jen jednoho tanečníka, bylo to jako pozorovat list plující po hladině. Voda ho plynule a ladně unášela a najednou v tom byl řád, dokonce i určitá předvídatelnost.

Rozhodl se, že tohle se musí naučit. Jeho roky zaprášené kroky z tanečních na tohle nestačily. Chtěl plout jako ten list po vodě a mazlit se s hladinou.

Tehdy si to ještě plně neuvědomoval, ale jeho tělo v tom cítilo protiváhu k dlouhému malování. Potřebu plynulého pohybu po dlouhém sezení. Malování i tanec vyžadovaly plnou přítomnost, která vytlačí z mysli všechno ostatní. Jakékoliv přemýšlení narušovalo flow. Jakékoliv zaváhání se na pohybu okamžitě podepsalo.

Tančil svých pár základních kroků s různými ženami, trochu toporně soustředěný, jak si jazykem o patro počítal do rytmu. Stálo ho to úsilí, ale bavilo ho to.

Tanec s Táňou byl ale jiný. Přitiskl si ji blíž k sobě, a když to šlo, lehce ji při tanci pohladil po zádech. Cítil, jak se mu po těle rozlévá horko a jak se proti své vůli začíná trochu potit.

Když se rytmus skladby na chvíli nečekaně zpomalil, využil příležitosti a lehce ji objal. Ucítil vůni jejích vlasů. Voněly jako mléko s medem, oříšky a santalové dřevo.

Voněla jako spočinutí.

Na hrudi ucítil hroty jejích ňader a po páteři mu znovu projela vlna horka.

Bože, už je to tak dlouho, co jsem naposledy…

Téměř nestihl dokončit myšlenku a píseň znovu vstoupila do rychlé fáze. Oddálili se od sebe, aby mohli znovu tančit, ale mezi nimi zůstalo viset elektrizující napětí jako stříbrná nit.

Viděl Tániny smějící se oči a v nich jiskřičky, odlesky žároviček a celou hlubinu lákavých možností. Bylo to až omamné.

Taneční večer se nachýlil ke konci a jeho čekala další noc na nafukovací matraci. Místo sprchy ošplíchnutí v potoce s čelovkou zavěšenou na větvi a ke snídani okoralý chleba se sýrem a čaj z plynového vařiče.

Rozhodně to nebylo špatné. Ta svoboda a plynutí byly po práci v korporátu osvěžující. Ale dnes, poprvé po několika týdnech, zatoužil po útulnějším prostředí. Malý prostor dodávky s propoceným oblečením měl najednou svůj vlastní druh tíhy, který na něj teď dosedl.

Doprovodil Táňu zpátky ke kavárně, kde se poprvé potkali. Měla pronajatou malou garsonku v domě nad ní.

Poslední objetí na rozloučenou. Bylo delší. Vlastně docela dlouhé. Vnímal ji celým tělem, jako když člověk leží na zemi a jeho vlastní váha ho tiskne k zemi.

Vlna citu, pak oddálení a jeho povzdech.

„Tak… už je asi čas říct si dobrou noc.“

„Děkuju za krásný večer,“ řekla Táňa. „Budeš tu malovat i zítra?“

„No, původně jsem to v plánu neměl. Mířil jsem na sever. Ale je tu ještě tolik krásy…“ Podíval se na ni. „Byla by škoda odjet tak brzy.“

„Tak jo. Zítra končím v šest. Přijď ke kavárně, vezmu tě k řece. Bude se ti tam líbit.“

---

Druhý den hned ráno vyhledal prádelnu a nechal si všechno vyprat. Zatímco čekal, až bude prádlo hotové, bloudal po městě, skicoval a přemýšlel, co dál.

Možná že se tu ještě na pár dní zdrží. Hrázděné domy dýchající historií miloval. Inspirace tu byla spousta. A pak tu byl příslib dalšího setkání s Táňou. Zaujala ho jako už dlouho nikdo.

Když se pak večer procházeli u řeky, vytáhla Táňa balíček tarotových karet.

„Ptala jsem se jich na tebe,“ řekla prostě.

„Cože?“ zarazil se. „Karty mluví?“

„Jo. Když víš, jak se jich správně zeptat.“

„Aha. A co ti řekly?“

„Že v sobě spojuješ protiklady a bojuješ sám se sebou. A že se bojíš lásky, aby tě znovu nezranila. Ale přitom po ní toužíš. A zraňuje tě, že ji nemáš.“

„Hm,“ zamručel zamyšleně a zpracovával to.

Sedělo to překvapivě přesně. Skeptik v něm namítl, že to by přece sedělo na většinu lidí. Ale na druhou stranu většinu lidí nikdy ani jednou nepotkal, takže co o nich ve skutečnosti ví?

„Připravila jsem malé pohoštění,“ řekla Táňa a vytáhla z batohu termosku a dva kropenaté kalíšky. „Je to rituální kakao s cejlonskou skořicí a trochou medu. Občas si ho dělám jen tak pro radost. Dej si.“

Podala mu kalíšek, nalila i sobě a pak v tichu seděli naproti sobě.

Pomalu upíjel a přemýšlel o tom, co mu řekla.

Opravdu se bojí lásky?

Něco na tom bylo. Na jeho duši ještě seděl kalný smutek a zklamání z rozchodu, který se občas v nestřežené chvíli rozvířil a všechno zakalil. Byl v něm nejasný strach z křehkosti a konečnosti vztahů. Jakási beztvará obava z nepochopení, zranění a pocitu opuštění.

Často si říkal, že je možná lepší zachovat si určitou tajemnost, protože ta podporuje přitažlivost. Což jinými slovy znamenalo, že odhalení sebe sama a skutečné poznání druhého člověka se všemi jeho chybami a slabostmi tu přitažlivost ničí.

Cítil v tom rozpor. Na jedné straně potřebu být skutečně viděn. Na druhé snahu zachovat si tajemnou tvář a druhého člověka neodradit.

Seděla a pozorovala ho, jak přemýšlí. Karty jí řekly ještě jednu věc, kterou si tentokrát nechala pro sebe. Byla to karta „Opakování“.

Chtěly jí tím naznačit, že jedním setkáním to neskončí? Nebo že se k tomu setkání bude vnitřně vracet ad infinitum? Raději si optimisticky vybrala první výklad.

Říká se, že kakao otevírá srdce a tělo pobízí k tanci. Byla to pravda. Trochu si poposedla a naklonila se k němu. Jejich těla se téměř dotýkala, prostor mezi nimi byl najednou rozechvělý nadějí a očekáváním.

„Proč jsi vlastně vyrazil na cestu?“ zeptala se ho.

Chvíli mlčky seděl a hleděl před sebe. Rovnal si myšlenky. Který z těch důvodů byl vlastně nejsilnější?

„Potřeboval jsem změnu. Můj starý život skončil a nový ještě nezačal. A doma bych se umořil. Sešlo se víc věcí dohromady. Firma, ve které jsem pracoval, zkrachovala, a ve stejnou dobu jsme se rozešli s přítelkyní. Měl jsem najednou příliš mnoho času na svůj smutek a příliš velký dům, ve kterém jsem byl celé dny sám.

Jednou v noci mě vzbudil úplněk. Sešel jsem na terasu, kde jsem stál jen v pyžamu, třásl se zimou, lítostí a vztekem a měl chuť s tím vším skoncovat. Věděl jsem, že když rychle něco neudělám, dříve nebo později se mi přihodí nějaká takzvaně náhodná nehoda, která to udělá za mě. Buď budu někde nepozorný na křižovatce, nebo dostanu mikrospánek a napálím to autem do stromu.

Druhý den ráno jsem začal shánět dodávku a nafukovací matraci. Všechno ostatní jsem už měl a pak to šlo dost rychle. Koupil jsem jednu z prvních, na kterou jsem narazil, a vyrazil na cestu.

Takže je to vlastně hledání nového směru, řekl bych. Cesta se mění a já se měním spolu s ní. A cítím, že se zbavuju staré kůže, jako když se svléká had.“

---

Skrz koruny stromů nad nimi začala prosakovat tma a mezi keři se objevily svatojánské mušky. Nad hladinou řeky se vznášel mlžný opar a začínalo už být docela chladno.

Zvedli se a pomalu kráčeli zpátky ke kavárně u kostela. A jak se k ní blížili, bylo najednou těžší a těžší mluvit. Ve vzduchu visela nevyřčená otázka.

Skončí to teď rozloučením před dveřmi?

Stála před nimi s rukou na klice. Chvíle napnutá zaváháním.

„Vlastně jsem ti ještě nenabídla ten slíbený čaj. Přijmeš pozvání?“

„Rád.“

Vystoupali po ošoupaných dřevěných schodech. Bydlela ve druhém patře a její dveře poznal okamžitě. Na schodech před nimi stálo několik květináčů s rozličnými rostlinami, mezi nimi náhodně pohozených několik párů bot a zapomenutý smetáček. Na dveřích byl připíchnutý papírek s citátem:

Doma je tam, kde tvé srdce tančí.

Vešli dovnitř a uvítal je malý byt, který působil, jako by byl postavený z květin, kupiček knih a otevřených zápisníků, bambusových lamp a krásných historických truhel. Voněl po palo santu a bylinkách sušících se ve svazcích u stropu. Přes židli byly přehozené různé kusy oblečení. Mezi nimi poznal žluté legíny, ve kterých ji včera viděl poprvé. Na stolku byl rozložený další balíček tarotových karet.

„Vítej v mé komnatě,“ uvítala ho.

Přišel k oknu a vyhlédl ven. Dole pod nimi se v šeru rýsovaly obrysy náměstíčka. Na schodech budovy naproti si partička mladíků balila jointa a kolem nich se šourala stará paní s taškou na kolečkách, rytmicky drkotající přes letité dlažební kostky.

Odkudsi uslyšel blížící se cupitání a pak se mu o nohy otřela černá kočka.

„To je Sunny,“ představila ji Táňa. „Můj kocourek. Adoptovali jsme se navzájem. Jednou večer ho nějaký pes vyhnal na strom, který stojí z druhé strany domu. Bál se slézt dolů a ustrašeně mňoukal. Udělala jsem mu z okna most ze žebříku a žehlicího prkna. No a od té doby bydlí u mě.“

Zatímco čekala, až se uvaří voda na čaj, přistoupil k ní zezadu a objal ji kolem pasu. Zaklonila hlavu a s výdechem se o něj opřela. Jen tak stál a vdechoval její vůni. Dech se jim po pár nádeších sám sladil a dýchali v jednom pomalém rytmu. Voda se dovařila a oni stáli dál. Čajové lístky čekaly na dně šálků, zapomenuté. Jak dlouho tak stáli, nevěděl. Když si ale uvědomil, jak dlouhá chvíle uplynula, pustil ji a poodstoupil. Je snadné být na někoho moc.

„Zapomněla jsem… zapomněla jsem na ten čaj,“ vykoktala zmateně Táňa, v hlavě lehký zmatek z náhlých motýlů v břiše.

Dala znovu vařit vodu a rozsvítila bambusovou lampu. Místnost okamžitě zalilo hřejivé zlatavé světlo a stíny se scvrkly pod postel.

Popocházel pomalu po pokoji a prohlížel si ho. Byla v něm obtisknutá její osobnost. Neuspořádaná, spontánní, někdy tvořivá, jindy zádumčivá, ale nikdy ne na dlouho stejná. Pokud by ji mělo charakterizovat jediné slovo, byla by to proměnlivost.

Žila v přítomnosti, ale právě skrze přítomný okamžik mohla psát své básně a povídat si s neviditelnými obyvateli města. S větrem v úzkých uličkách, s cupitáním koček po kamenné dlažbě a mrtvým bláznem, který jí radil, co si koupit na sebe.

Pak se přesunuli na pohovku. Před nimi stál rozvrzaný noční stolek se dvěma kouřícími šálky a rozevřeným zápisníkem s nedokončenou básní. Tedy jedním ze zápisníků.

V břiše pořád cítila to šimrání a v hrdle měla najednou zmatek. Každá věta, která ji napadla, jí připadala hloupá a neobratná. Znervózněla a ucítila, jak se jí zapálily tváře.

Na klín jí vyskočil Sunny a uvelebil se tam. Ten žádný ostych neřešil. Pohladila ho po kožíšku a ve stejnou chvíli se po něm natáhla i jeho ruka. Jejich dlaně se setkaly v pohybu.

Tázavě se na ni podíval.

Jejich pohledy se protnuly a on ji pohledem objal.

„Bude to možná znít hloupě, ale přitahuješ mě. Mám touhu se tě dotýkat. Můžu?“

„Můžeš,“ odpověděl její úsměv.

Přivinuli se k sobě a on jen vnímal její blízkost. To hladké, oblé teplo a bíle narůžovělou vůni. Její hebké šaty, hebkou kůži, hladké vlasy. Na uších jí visely kousky stříbra.

Jeho dodávka byla putující celibát. Malířská židle byla jeho mnišská cela. Ale obě teď byly kdesi daleko, až v jiném vesmíru.

Přítomnost se scvrkla do čtyř stěn barvy mokrého písku.

A pak se scvrkla ještě víc.

Do plochy jeho dlaně, hladící ji po zádech jako list splývající po vodě, hladce a přirozeně unášený proudem mnohem větším, než byl on sám.

Dlaň, stejně jako tekoucí voda, sama věděla, kam jít.

Její kůže byla konejšivě hladká, místy horká a místy slaná, jinde voněla jako mandle namočené v mléce. Ochutnával, očichával, ztrácel hlavu. Jejich těla dýchala spolu v sílícím rytmu, propletená jako hadi nořící se do sebe. Kůže hladila kůži, ústa potkala ústa, jazyk objímal jazyk, tělo se propadalo do těla.

Nečekané spontánní milování, doprovázené tlumenou hudbou z kavárny a cinkotem kapek deště na parapet.

Za oknem šumělo listí rozložitého starého dubu, pod kterým byla ukrytá lavička plná příběhů dávných milenců. Na okenní tabulky se mezitím neslyšně přilepila venkovní tma.

Seděli vedle sebe na posteli, oblečení jen prostěradlem a světlem svíčky, a konečně měli čas upít svůj čaj.

„Nepřijde ti to čím dál těžší?“ zeptal se.

„Co myslíš?“

„No, vztahy. Nepřijde ti čím dál těžší s někým vydržet ve vztahu? Jako by na sebe lidi měli navzájem čím dál větší nároky, které jsou ve výsledku téměř nesplnitelné. Od rozchodu mi to vrtá hlavou a pozoruju to všude kolem sebe. Dlouholetí manželé spolu nejsou šťastní, protože mají za sebou roky stereotypu a všední starosti už udusily všechnu jiskru a stali se z nich spolubydlící. A na druhé straně, když má něco začít, mám pocit, že je dneska všechno zrychlený a míň trvalý. Prostě všechno má příchuť dočasnosti. A jako by lidi už neuměli spolu komunikovat a být jeden před druhým emočně odhalený, a přitom od toho druhýho očekávají dokonalost, nikdo není nikomu dost, nikdy nic není dost dobrý“ dokončil a v jeho hlase byla znát ublíženost a dotčenost.

„V tobě to ještě pořád leží, viď?“ konstatovala prostě, i když to znělo trochu jako otázka.

Nechápavě se na ni podíval.

„Víš, tváříš se, že mluvíš o lidech obecně, ale vlastně mluvíš o ní, že jo?“

„To to mám jako napsaný na čele?“

„No… jo!“ zasmála se. „Dalo by se to tak říct. Máš to napsaný v očích. A skrze ně se díváš na svět.“

Zarazil se. Tohle znělo jako něco, co by mohla být pravda. Nad tím se bude muset ještě zamyslet. Ale jak se vlastně má podívat na svoje vlastní oči když se jimi dívá?

„Díváš se na svět očima svý zkušenosti. Ale to ty sis tu zkušenost přitáhl. A kdo říká, že to nemůžeš zakoušet i jinak?“ doplnila ještě.

Jeho zamyšlení přerušil kostelní zvon. Odbil jedenáct. Kam se ten čas poděl? Den dlouhý jako týden, týden dlouhý jako hodina. A najednou byl čas jít.

---

Kamenná dlažba se mokře leskla a ve vlhkém vzduchu jeho kroky rozeznívaly ulice jinak, tak nějak měkčeji. Vdechoval chladnou svěžest vzduchu po dešti a cítil se až po okraj naplněný živostí a radostnou energií.

Před očima si promítal obrazy posledních několika dní. Jak se unavený po několikahodinové jízdě rozhodl usadit zrovna tady, protože nedaleko byl rybník vhodný ke koupání. Jak ho uchvátily pitoreskně pokroucené hrázděné domy z doby, kdy žádné pravé úhly ještě neexistovaly a lidem stačily obyčejné rohy a stěny.

Vzpomínal na vír tanečníků na parketě, na ozvěny rozhovorů s Táňou, na její poeticky chaotický pokoj plný květin, dřeva a básní. V těle dosud cítil společný tep jejich milování a na tváři nesl úsměv jako měsíček na hnoji.

Najednou ani nevěděl jak a ocitl se u své dodávky.

Byl horký slunečný den a on stoupal do hor.

Vyšel z malé horské vesničky v sevřeném údolí, odkud všechny cesty vedly jenom do kopce. Jeho cesta vedla strmým kamenitým svahem až k nejvyššímu vrcholu. Místy se v kamení a suti ztrácela, aby se pak zase vynořila téměř jako neznatelný stín v trávě nebo mezi klečí.

Po této cestě nikdo jiný nechodil. Tahle byla jen jeho.

Občas po stranách zahlédl jiné poutníky, každý stoupal po své vlastní cestě. Někdy na sebe mávli nebo si vyměnili pár slov na pozdrav. Čím výš stoupal, tím méně poutníků potkával, až si nedaleko vrcholu všiml, že už kráčí zcela sám. Obklopovalo ho hluboké horské ticho. Bylo vyplněné jen tlukotem jeho srdce a proudem vzduchu v nosních dírkách. Jako by vnitřní zvuky jeho těla, jindy téměř nepostřehnutelné, v tom tichu vyplňovaly celý prostor od skal až po oblohu.

Copak nikdy neuslyší skutečné ticho? To vystoupal na samý vrchol jen proto, aby slyšel sám sebe? Stoupal sem, aby dosáhl vrcholu. Aby sám sobě dokázal, že to zvládne. Jeho cesta vedla trním a sypkým kamením, ačkoliv jiní stoupali příjemnější cestou nebo si klidně piknikovali a kochali se výhledem. Připadal si jako mýtický hrdina, který se vydává na osamělou pouť, na níž se musí odloučit od lidí a dokázat něco velkého a heroického, čím se zapíše do dějin.

A přitom ho na vrcholu čekalo jen ticho přerušované rytmickým tlukotem jeho vlastního srdce. Nevěděl, co vlastně čekal, ale určitě to nebylo tohle. Připadal si podvedený. Obyčejné každodenní zvuky jeho těla, které se děly samy od sebe tak jako tak, den za dnem. Usedl na plochý kámen, rozhlížel se po kraji a naslouchal. Obloha byla bez jediného mráčku, ale na ruce ucítil kapky deště. Díval se na horskou krajinu a cítil, jak se do něj zakusuje zima, ačkoliv na něj svítilo slunce. Vzápětí uslyšel, jak se odněkud přibližuje vlna šumění. Znělo to jako vzdálený příboj moře. A vtom ho probudil déšť…

---

Bylo ještě dost šero, ale přitom dost světla na to, aby se i s matrací nasoukal do dodávky, aniž by musel rozsvítit čelovku. Pak poměrně rychle znovu usnul.

---

Ráno při snídani projel předpověď počasí a povzdechl si. Následujících několik dní mělo pršet. V dešti se nedá ani malovat, ani skicovat, ani nic. V dešti se dá leda tak čekat, až to přejde. Rozmrzele dojedl, vyčistil si zuby a vzadu rozprostřel navlhlý spacák, aby proschnul. Byl čas jít. Nastartoval a dojel na předražené parkoviště nedaleko hlavního náměstí. Rozloučení by nemělo trvat dlouho, tak se rozhodl to risknout a neplatit. Když dorazil ke kavárně, zjistil, že otevírá až za dvě hodiny. Déšť sílil a on tu moknul. Skrčil se pod výklenek, vytrhl stránku ze skicáře, který nosil vždycky s sebou, a nechal Táni stručný vzkaz.

Děkuju ti za nádherné a velmi obohacující setkání. Zanechala jsi ve mně nesmazatelnou vzpomínku plnou světla.

Pak udělal z druhé stránky obálku, nadepsal ji Pro Táňu a zasunul ji do mezírky dveří ve výšce kliky. Takhle ji nikdo nepřehlédne a dopis se jí dostane do rukou.

Když Táňa začala o půl jedenácté směnu v kavárně, přivítala ji vedoucí šibalským úsměvem a předala jí obálku.

„Ale, ty tu máš ctitele.“

Táňa procházela mezi stolky, ze kterých utírala zbytky deště, a přemítala. Vzkaz jí připadal až moc krátký. Takový, jako by byl napsaný narychlo. Bylo to lepší než nic, ale vlastně si připadala trochu odbitá.

Ani nezazvonil, aby se rozloučil, pomyslela si a s povzdechem roznášela na stoly jídelní lístky a popelníky.

Až do odpoledních hodin byla nezvykle zamlklá. Ona, která s každým hostem vždycky s úsměvem prohodila pár vřelých slov. Ráda vytvářela atmosféru, ve které se lidé cítili vítaní a chtěli přijít zas. Ze zamlklosti ji vysvobodil až Tobby. Snědý jedenáctiletý chlapec, který za ní občas zašel s balíčkem karet Uno. Jeho hravost a neuhasitelná radost ze života byly nakažlivé. Pokud měl každý člověk svou vlastní cestu životem, pak ta jeho vedla přes zurčící potůčky, voňavé květiny a kameny, které vydávaly krásné tóny, když s nimi člověk třískl o sebe. V jeho přítomnosti ji občas spontánně napadaly verše a během hry k ní přišly závěrečná slova dosud nenapsané básně, která v ní od rána rostla jako kynuté těsto.

„Počkej! Musím si teď hned něco zapsat! Spěchá to!“

Vytáhla zápisník a zapsala si poslední čtyřverší nové básně. Jiné verše zatím neměla. Měla pouze konec.

Prý vše má příchuť dočasnosti.
Snad zbytečný je můj pocit zklamanosti.
Vždyť vše po chvíli pomine
a vlastně nic se neděje.

„O čem píšeš?“ zeptal se zvědavě Tobby.

„O pomíjivosti…“ odpověděla pomalu Táňa a chvíli čekala, než se jí v mysli zformulují přiléhavá slova. „Píšu o pomíjivosti. Hledám, jak nebýt zklamaná, když něco krásného náhle skončí.“

„Hm,“ řekl Tobby. „A kvůli tomu musí takhle náhle pominout i Uno?“ dodal škádlivě.

Rozesmála se.

„Jo, promiň, máš pravdu. Jo. Kvůli tomu.“

Když pak večer drbala na klíně Sunnyho, přišel k ní i zbytek básně.

Vplul jsi do města jak bloudící,
jak koráb s ulomeným kormidlem,
snad přístav hledat, možná zapomnění,
snad ztratit samotu v pouličním hemžení.

Chtěl jsi svou hlavu umlčet,
samotu přemalovat barvami,
ostré hrany domů do plen zavinout
a prchavé světlo zachytit dlaněmi.

Chtěl jsi i slunce zastavit,
když mezi střechami se ztrácí.
Pomíjivost sis štětcem odháněl,
a přece z její řeky čerpal inspiraci.

Říkal jsi, že světlo nejde chytit,
že sevřeš dlaň — a zbude jen tma.
A přesto ses je pokoušel zachytit,
jako by tentokrát nemělo utéct kam.

Ten večer ses už nikam nechystal,
do mých vlasů schoval jsi svůj neklid.
Snad kartářku sis na jednu noc vysnil,
snad chtěl jsi jen na chvíli zakotvit.

Četla jsem tobě z karet,
ty ze mě četl jsi zas.
A chvíli jsme jen spolu byli
a nikdo z nás nepočítal čas.

Pak ráno přišel déšť
a ve dveřích pár slov místo tebe.
Snad dost dobrá jsem ti nebyla,
abys mi sbohem řekl vedle sebe.

Říkáš, že vše má příchuť dočasnosti.
Tak proč jsi tak brzy zmařil moje naděje?
Snad zbytečný je můj pocit zklamanosti.
Vždyť vše po chvíli pomine

a vlastně…

Nic se neděje.

Otevřela okno a vyklonila se do vláhého stmívání. Dole byly tytéž mokré dlažební kostky jako včera. Jejich tvrdé hrany jen velice pomalu ohlazované bezpočtem poutníků za láskou a dobrodružstvím…

[Zajímá vás, jak to bylo dál? Tak si přečtěte druhý díl.]