Před pár týdny (nebo měsíci, záleží, jak to budu počítat) jsem začal psát povídky. Prvních několik pokusů bylo takové vzájemné oťukávání. Psal jsem jenom tehdy, když přišel nějaký silný impuls nebo fantazie, a často z toho zůstal jen slovní náčrtek. Některé náměty se ale ke mně vracely. Znovu a znovu ťukaly na dveře a dožadovaly se vpuštění do života. A tak jsem jim nakonec otevřel.

Všechno píšu rukou, bez pomoci AI. Jediná pomoc přichází až potom: výsledný text nahlas přečtu a nechám si z něj udělat přepis. OCR čtečka se totiž na můj specifický rukopis příliš neosvědčila. A promptování také ne. Takže píšu pomalu a postaru. Rukou na papír. A přináší mi to nečekané uspokojení. Psaní rukou má jako vedlejší efekt určité zpomalení a zvnitřnění. Možná je to spojením ruky a oka, možná něčím jiným, ale když píšu na počítači, podobné flow se většinou nedostaví. Je to takové studenější. Myšlenka se objeví a prsty ji téměř okamžitě přenesou na obrazovku. Papír klade odpor. Nutí mě chvíli s tou myšlenkou zůstat.

Ale to hlavní, o čem chci dnes psát, je vnitřní proces, který psaní nečekaně přineslo. Steven Spielberg v rozhovorech mluví o tom, že někdy natočí film a teprve v průběhu práce mu začne docházet, že se jeho prostřednictvím vlastně vyrovnává s nějakým vlastním tématem. Že si skrze příběh něco odžívá.

U mě je to podobné. Včetně toho zpoždění. Psaní mi dává možnost vytvářet si jakousi alternativní realitu a v jistém smyslu ji také prožít. Je to takové „jaké by to bylo, kdyby…“. Jsou to takové fantomové prožitky. Tím, jak se v povídkách opakovaně vracím k tématům lásky, blízkosti a vztahů, začíná to působit trochu jako voda na kámen v říčním toku. Nic dramatického, ale jak voda, která přes něj teče znovu a znovu a ho pomalu ohlazuje a zaobluje. Nemůžu úplně ukázat prstem na to, co přesně se změnilo. Na to je to příliš subtilní. Ale cítím, že se ve mně opakovaným psaním něco pohnulo.

V jedné povídce jsem psal o potulném malíři, který po rozchodu opustil svůj dosavadní život a vyrazil na cestu. Jeho starý život skončil a nový ještě nezačal. V jednom městě potkal básnířku. Po dlouhé době měl pocit, že narazil na někoho, kdo mu skutečně rozumí. Na někoho, kdo vnímá svět podobně. Ona navíc měla zvláštní dar vystihnout několika verši jejich podstatu. A tím ho úplně odzbrojovala. On hledal lásku, ale zároveň se jí bál, aby ho znovu nezranila. A právě tím nevědomky způsobil další zranění.

Na psaní téhle povídky mě překvapila ještě jedna věc. Když píšu z pozice různých postav, napadají mě věci, které by mě jako mě samotného nejspíš nenapadly. Postavy se na můj svět dívají svýma očima. Mají jiné zkušenosti, jiné strachy, jinou citlivost. A jakmile se pokusím opravdu vstoupit do jejich perspektivy, začnou mi ukazovat věci, které jsem předtím neviděl. Je zvláštní něco takového napsat o člověku, kterého jsem si sám vymyslel, ale několikrát se mi stalo, že jsem se při psaní zastavil a překvapeně hleděl na větu, kterou právě řekla moje fiktivní básnířka.

Protože mě samotného by nenapadla. A přesto jsem ji napsal já. to mě na psaní fascinuje. Člověk si myslí, že vytváří postavy, aby jejich prostřednictvím mohl vyprávět příběh. A pak jednoho dne zjistí, že ony začaly vyprávět něco jemu.

První díl si můžete přečíst tady: Quedlinburg.