V září 2024 jsem se dostal do Microsoftu, a nevědomky jsem tak nastoupil na intenzivní emotivní horskou dráhu. Měl jsem od sebe velká očekávání a představoval jsem si, jak mi to skvěle půjde a jak tam zazářím. Ale dost rychle jsem narazil na to, že se cítím jako bych byl v hloubce, na kterou nestačím. Bylo toho moc, připadal jsem si permanentně zavalený, bylo to jako pít z požární hadice. Byl jsem nervózní, pak hodně nervózní a pak ještě víc. Čím jsem byl nervóznější, tím mi to šlo hůř a tím víc jsem se začal bát, že mě vyhodí a byl o to nervóznější. Moje produktivita šla k nule, dělal jsem naprosto hloupé chyby, špatně jsem spal a mentálně jsem neměl prostor už na nic dalšího, takže mě každé vyrušení rozčilovalo.

Cítil jsem, jak ve mě narůstá strach. Strach z neúspěchu. Strach, že selžu, strach, že na to nemám. Strach, že mě vyhodí a budu mít ostudu. Strach, že zklamu. A hlavně, pod tím vším byl strach, že když selžu, tak přijdu o svou hodnotu. Myslel jsem si, že když si to dokazuji jen sám sobě před sebou, tak je to vlastně v pořádku. Ale došlo mi, že dokud si budu cokoliv dokazovat, tak to jen znamená, že tu hodnotu ve svých očích nemám.

Rozhovor se strachem

Celé to vyvrcholilo jednoho večera, kdy jsem si se svým strachem popovídal. Byl to hodně silný psychedelický zážitek, ve kterém jsem vnímal, že můj strach je strážce cesty k úspěchu a že pokud mu nedám opravdu hodně dobrý důvod, proč úspěchu dosáhnu, tak mě nepustí dál. Trvalo mi překvapivě dlouho najít opravdu silný důvod. Věty jako “protože jsem se pro to rozhodl” nebo “protože se přeci snažím” nebo “protože jsem vytrvalý” byly pořád málo. Ty jsou všechny druhořadé. Nakonec jsem jako poslední záchranu popadl papír a napsal první větu, co mě napadla. Bylo tam: “Dosáhnu úspěchu, protože mám hodnotu. Dosáhnu úspěchu, protože se mám rád. A dosáhnu úspěchu, protože projdu svým strachem.”

Něco zásadního se pro mě tu noc změnilo. Přestal jsem si sám před sebou něco dokazovat a stavět svoji hodnotu na tom, co dokážu. Začal jsem si více vážit sám sebe a čerpat z toho sílu.

Druhý zásadní obrat přišel na konci zkušební doby, kdy jsem dostal zpětnou vazbu, že můj aktuální výkon neodpovídá mojí pozici, spolu se seznamem věcí, co je potřeba zlepšit. Dostal jsem na výběr buď skončit ten den, nebo si prodloužit zkušebku o další 2,5 měsíce. Zvolil jsem druhou možnost. V podstatě došlo k tomu, čeho jsem se celou dobu tak bál, ale nějak jsem to přežil. A už nebylo čeho se bát. Co horšího se asi tak může stát? V nejhorším mě vyhodí, což už se vlastně stalo, protože prodloužená zkušebka měla právní formu výpovědi s datem platnosti za 3 měsíce. Uklidnil jsem se, začal se opět lépe soustředit a práce mi začala jít. Postupně jsem začal nacházet krásu v tom, co mě předtím děsilo. Komplexní věci do sebe začaly zapadat a dávat větší smysl.

Přání se plní

Zpětně jsem pak viděl, že se mi navíc splnilo všechno, co jsem od nové práce chtěl. Několik měsíců předtím jsem si intenzivně přál pracovat v prostředí, které podporuje můj růst, kde budu dostávát kvalitní zpětnou vazbu, kde budu dělat na projektu, který má dopad a smysl, kde budu mít dost peněz a v neposlední řadě a to je důležíté: kde budu zase nováček a kde projdu svých strachem. Na to jsem pak zapomněl a došlo mi to ve chvíli, kdy jsem byl pokrk ve strachu a navíc jsem nic pořádně neuměl, protože jsem byl nováček. Nedošlo mi, že být nováček zároveň znamená spoustu věcí neumět, to bylo pro mě nové. Byl jsem zvyklý, že se v programování vyznám a mám ho v malíčku, a najednou jsem na to nestačil a to mě děsilo. Takže, pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit 🙂 Mně se splnily všechny body, dokonce jsem tam hned druhý týden potkal i mentora, což jsem si také přál. Jen mě nenapadlo, že projít svým strachem znamená, že se budu doopravdy bát.

Před několika dny mi došlo, kolik se toho v mém životě za poslední měsíce změnilo. V poslední práci jsem se cítil zaseklý, stagnoval jsem a neuměl se odblokovat. Také v tom hrálo roli moje pohodlí, vyjeté zvyky a setrvačnost. Byl to smrádek, ale teplíčko. Pak jsem si dopřál 9 měsíců sabatikal a zažíval, jaké to je, mít hromadu času jen pro sebe. Postavil jsem během toho období Mandalizér, což mě neskutečně bavilo a nabíjelo, ale posledních několik měsíců sabatikalu byla už spíše nuda. Neměl jsem žádnou výzvu a začal jsem se rozplizávat, v podstatě jsem nic nemusel, dokud mi teda nedošly peníze. O to větší kulturní šok pak byl nástup do Microsoftu, byl to naprostý kontrast. Ztratil jsem několik týdnů, než mi došlo, že budu muset fakt makat, pokud tam budu chtít zůstat.

Když se teď ohlížím zpět, tak jsem na sebe hrdý. Prošel jsem svým strachem a našel svoji hodnotu. Cítím se jako úspěšný muž. Mám z toho radost a zároveň cítím, že je toho ještě hodně před mnou a já se na to těším. Poslední dny hodně přemýšlím o tom, co se to tady vlastně učím. Nemyslím v práci, tam je to jasný, ale obecně v životě. O co tady jde? Proč je tak důležitý se o něco snažit? Proč mě tak baví, že se stávám lepší verzí sebe sama?

Ta otázka mi přijde důležitá, tak ji pro zdůraznění zopakuji: Proč je tak důležitý se o něco snažit?

Tenhle článek píšu hlavně sám pro sebe a nebudu ho nijak propagovat na sociálních sítích. Na to je moc osobní, už to že to takhle píšu je dost… Svoje čtenáře si najde sám, já jen pošlu odkaz pár blízkým lidem.

Jako obvykle sem ještě hodím něco pěkného k poslechu 🙂