Tohle bude poněkud osobní post, ale na druhou stranu, je to i dost univerzální téma, takže to není jen moje. Myslím, že samotu v určité životní fázi řeší každý. Opakovaně.
Poslední období bylo bohaté na příležitosti cítit se sám a nepochopený. Jednak během cesty po Peru, kam jsem se vydal se skupinou podobně laděných lidí na expedici do džungle za šamanem. Nakonec jsem z toho ani nesdílel žádné fotky, protože mi o to nešlo. K čemu by to komu bylo? Troška dopaminu, obdivu, facebookových lajků, ale esenci bych stejně nevypověděl.
V závislosti na vašem vnitřním nastavení vám může článek vyznít nihilisticky, nebo depresivně. Ale mně zní jako přijetí reality života. A ano, jsem si vědom toho, že to je jen jedna strana mince, a budu si asi i protiřečit.
Každý si žijeme ve svém odděleném vesmíru. Já si žiju ve vesmíru, ve kterém existuji jen já sám. Druhé jen aproximuji. Neznám je. Sebe znám do detailu, ale ostatní mě neznají, a proto mě nechápou nebo odmítají. A je to naprosto v pořádku.
Slova jsou jako neohrabané lopaty, kterými chceme nabírat malé diamanty. Spolu s nimi nabereme i bordel. Nepochopíme se. Lidé jsou jako
osamělé okurky v lahvi, které se snaží přiblížit k druhým okurkám, ale nevyhnutelně narazí na stěnu sklenice.
Mám volbu se litovat, že mi někdo nerozumí. Mám volbu se zlobit na druhé, že nevidí, co dělám. Mám volbu se cítit ukřivděný, že něco vyšlo úplně jinak, než jsem si představoval. Mám volbu cítit se vyčleněný, protože jsem jiný.
Mám volbu přijímat život a radovat se se sebou. Mám volbu najít útěchu v bezútěšnosti. Mám volbu najít radost v samotě. Mám volbu najít přijetí v nepochopení. Mám volbu přijímat věci takové, jaké teď jsou, a přijímat sebe.
Jádro toho je, že “když už je tedy svět takový a jsme každý sám”, tak čím dříve se s tou samotou naučím žít, tím lépe. Tím více můžu prožívat a přijímat život, protože nebudu narážet na svoje zklamaná očekávání. Naučit se přijímat, že takhle je to v pořádku. I v lásce a ve vztahu jsem SÁM a je to v pořádku. Sám v tom smyslu, že vždy bude nějaká moje část někým nepochopená, neviděná, neuznaná, nechtěná. Je v pořádku dělat chyby a je v pořádku dělat hloupé chyby. Dělejte chyb, kolik chcete, ale žádnou dvakrát 🙂
Tohle se těžko vejde do pár slov a stojí to za rozvinutí: Být plně sám sebou a mít se rád nevyhnutelně znamená být pro někoho fakt divný, často právě pro naše nejbližší. Vnitřní svoboda roste z přijetí a poznání sebe sama. To, že jsem jiný, zároveň znamená, že mám unikátní a hodnotný pohled na svět. Že vidím něco, co ostatním uniká. A ano, někomu budu připadat jako kretén. Dobře, tak budu.
Když bych to měl shrnout do pár slov, tak bych tenhle proces popsal jako individualizaci. Přijetí oddělenosti, přijetí nepochopení, přijetí samoty, přijetí divnosti a odlišnosti. Přijetí sebe sama a z toho plynoucí větší vnitřní svoboda.
Vím, že si teď budu protiřečit. Jsme každý sám, ale na druhé straně, kde je hranice mezi matkou a dítětem? Kde je hranice mezi jedincem a společenstvím? Kde je hranice mezi stromem a lesem? Kde je hranice mezi já a ty? Je iluzorní, ovlivňujeme se natolik, že tu hranici určit nejde.
Ale bez prožívání samoty a oddělenosti nemůžu ocenit pocit blízkosti, intimity a přijetí. Nemůžu se s někým spojit, aniž bychom byli oddělení. A nemůžeme zůstat spojení, aniž bychom zůstali sami sebou. Ztratili bychom sami sebe v “my”. A to nechceme.
Uvnitř každého z nás je hladové malé dítě, které chce mít mámu a její prsa jen pro sebe. Chce mít všechnu její pozornost. Chce moct si dělat cokoliv si zamane, a přitom si ponechat bezvýhradnou lásku. Ale to dítě neví, že mu máma byla “nevěrná”. Když spí, povídá si s jinými lidmi, miluje jiné lidi, má s nimi sex, zlobí se na jeho křik, chce mít sakra chvíli klidu pro sebe!
To vnitřní dítě, které prahne po bezvýhradném přijetí a lásce, prahne po iluzi. Nic takového tu nikdy nebylo. Svět bolí. Být na živu bolí. Milovat bolí. Otevřít se někomu a být nepochopený bolí. Říct něco hloupého a druhého tím ranit bolí. Být pro druhého kretén bolí. Být pro druhého idol je břemeno, a to bolí. Život bolí. Bolest je nevyhnutelná, ale utrpení je volitelné.
Raději ještě jednou:
Bolest je nevyhnutelná, ale utrpení je volitelné. Bez bolesti není radost. Bez radosti není bolest. Bez oddělení není láska.
(Slovo bolest vnímám jako dost mnohovýznamové, a stejně jako jiná slova označující nějaký vnitřní stav, i jako dost nepřesné a neohrabané. V tomhle kontextu označuje spíše silný emocionální diskomfort než fyzickou bolest.)