Jedna věc je poslat děti na odpolední kroužek malování, kdy se nemusíte starat o nic kromě logistiky (i když i to může být záhul), a druhá věc je malovat s dětmi doma. Vytvořit jim pro malování bezpečný prostor, kde se nebudete příliš bát rozlitých barev a různých cákanců. Malovat s nimi doma (nebo na malířském výletě) může být docela výzva a zátěž na pozornost. Ale odměnou vám bude jejich nadšení a hromada obrázků. Překvapivě brzy opustí pastelky, mají-li tu možnost, a zamilují si štětec. Pastelky totiž mají jen úzkou stopu na papíře a nedá se s nimi nijak rozmáchnout. Velkou plochu s nimi nevybarvíte ani za týden a máte jasně omezenou barevnou paletu. Ale se štětcem to je jiná. Děti se naučí namíchat si barvy samy, zjistí, jak udělat zelenou, fialovou, růžovou, hnědou, šedivou, blátivou, žůžovou, kekelnou a všechny další odstíny mezi nimi. Obyčejným levným vodovkám se rovnou vyhněte, to zklamání z vybledlých barev za to nestojí. Doma malujeme akrylem buď na šepsovaný karton, což je relativně levné, nebo rovnou na plátno. Zkuste to s nimi. Když děti malují na plátno, mají pocit, že už to je fakt obraz a dá se pověsit na zeď. A mají pravdu 🙂
Je dobré být během jejich malování jen obyčejným asistentem a pokud možno jim do toho moc nezasahovat a nekecat. Pokud si samy neřeknou o radu, nebo pokud nevidíte, že neví jak dál, tak je nechte být. Ony si na to přijdou samy. Vaším úkolem je sehnat dostatečně velký a pevný igelit, krabičky od zmrzliny nebo staré sklenice na oplachování štětců, koupit barvy, šeps a kartony. Nestojí to zas tak moc a radost výdaje snadno převýší 🙂 Když maluje více dětí najednou, tak i když jste “jen pozorovatel”, tak je pořád co dělat. Záleží samozřejmě na jejich věku a vaší toleranci k flekům v bytě.
Vybavení
Na šepsování kartonu je dobré mít hodně široký štětec, aby to šlo rychle. Stačí nějaký obyčejný krám za pár drobných. Na normální malování už se hodí mít kvalitnější štětce. Ty nejlevnější jsou naprd, rychle se jim lámou štětinky a to je pak k vzteku, zasloužíte si lepší. Kartony stojí asi 15-30 Kč za kus a seženete je ve výtvarných potřebách, stejně jako šeps. Igelity máme z nějaké matrace, ale s tím si nějak poradíte, jak ho sehnat (starý igelitový ubrus by asi posloužil stejně).
Důležité je vytvořit takové podmínky, abyste se nemuseli bát o vybavení bytu. Z toho důvodu sežeňte igelit co největší a dejte si pozor na díry. Barvy je lepší kupovat ve větším balení, ať nemusíte sledovat, jak rychle mizí z tuby při každém prdnutí. Ovlivňuje to potom náladu obrazu, když musíte počítat každý gram barvy.
Barevné příběhy
Pro malé děti je kolikrát zajímavější samotný proces malování než finální dílo. Ondra (5 let) například nejdříve namaloval malého hodného lvíčka. Pak velkého vzteklého lva (viz první obrázek dole) s obrovskou rudou tlamou. K němu pak domaloval rudého draka a ti spolu začali bojovat. Co úder, to tah štětcem. Na konci bitvy byl skoro celý papír tmavě modrý, lev zmizel pod nánosem barvy a zůstal jen drak. Poznat to z toho už moc není, ale když sledujete, jak to vzniká, tak úplně vidíte, jak to dítě prožívá. Vypráví příběh barvami, a to je skvělé, i když jsou nakonec všechny barvy přes sebe a původní námět lze jen těžko rozeznat.
Nekritizujte. Neříkejte, jak to má a nemá vypadat. Oceňujte snahu, píli a pečlivost, jakou do toho dávají. To samozřejmě také znamená, že na to musíte dávat pozor a přistihnout je při tom dobrém. Pokud se něco povede, řekněte jim to. A řekněte i, co se vám na jejich obrázku líbí (výběr a sladění barev, kompozice, celková nálada, příběh…). Často vidím, že když dospělí něco tvoří s dětmi, například v nějaké dílně na festivale, tak mají tendenci jim to opravovat. Nedělejte to.
Psychická náročnost
Připravte se, že budou problémy. Příliš mnoho vody na plátně, příliš mnoho vody na paletě, zvířátka, kterým se rozmazal obličej, se musí náležitě obrečet, občas se vylije barva, šeps se nějakým záhadným způsobem dostane na sedačku, druhé dítě si do něj sedne a zašpiní koberec… Nějaká barva nepůjde namíchat a lze to řešit jen kňouráním, lev nevypadá jako lev, ale jako pes, ale běda tomu, kdo to řekne. Ale i tak to stojí za to. Je to kvalitně strávený společný čas, na který budete mít hmatatelné vzpomínky. A to přeci chcete, ne?
Žádná vnitřní krajina by neměla být bez hudby. Tentokrát z pohádky Ledové království.
Super povidani pri kterym jsem musel souhlasne pritakavat. Moje dcerka (6 let) se dost dlouho snazila prosadit, ze chce malovat na platno “poradnyma” barvama jako tata a nenechala se odbyt vodovkama a papirem. Nakonec jsem svolil a byl jsem dost prekvapenej a stastnej, ze jsme do toho sli. Myslim, ze deti moc zajimaji i ty “ritualy” kolem vlastni tvorby, jako treba sepsovani platna, zaverecne lakovani, atd.
Taky zpetne uznavam, ze jsem ji do toho kecal az moc. Clovek se nekdy proste neudrzi.
Diky za fajn clanek 🙂