Teskná magnolie

Poznámka na úvod: Obraz neměl vyjít tak melancholicky, ale stalo se. Viz hudba dole.

Kolem magnolie v areálu nemocnice jsem chodil už delší dobu a vždy mě lákalo ji namalovat. Je to tak nádherný strom! A teď na jaře, když je celá rozkvetlá a voňavá, tak je ještě krásnější. Celá obalená do velkých bílorůžových květů. Má tak ladně zkroucené větve, že je nádherná i bez listů. To jsem prostě musel namalovat. A ještě minimálně jednou budu muset.

Když jsem seděl na plácku před stromem a čtrtal si do bloku, tak přišel nějaký samozvaný hlídač (nebo co vlastně byl zač) a začal na mě hulákat. Měl jsem sluchátka, takže mi chvilku trvalo než jsem si ho všimnul. Celou dobu si udržoval odstup nějakých deset metrů, ze kterých na mě pokřikoval, jako by se bál přijít blíž.

“Co tady děláš?!” Dědek se rovnou pustil do tykání.
“Sedím.”
“Tady nemůžeš sedět!”
“Proč ne?”
“Tady jsou kamery!”
“Hmmm? No a?”
“Prostě tady nemůžeš sedět!”
“Proč?”
“Protože tu jsou kamery!”
“Já vím, jsou tu kamery, a co jako?”
“Ty tady chceš něco ukrást!!!”
“Cože? Co bych tady jako kradl? Ten strom??”
“A co tady teda děláš?!”
“Sedím a kreslím si ten strom, protože je krásnej.”
“Ty seš nákej pošuk! Já na tebe zavolám policajty!”
“Klidně je zavolejte, já tady počkám.”

Dědek vytahuje telefon a něco do něj ťuká. Pak pomalu odchází a něco si mumlá o pošucích a debilech. Dodělávám skicu a vytahuji plátno. Říkám si, že prostě budu malovat a když přijedou policajti, tak uvidím, co se stane dál. Ale nikdo nepřijel, děděk jen strašil. Nevím, co to bylo za člověka, tohle se mi ještě nestalo a svým způsobem mě to pobavilo tou absurditou. Setkávám se většinou s pozitivní, případně neutrální reakcí. Ale aby mě někdo vyháněl z veřejného prostoru, to tedy ještě ne.

Měl jsem plátno už předem natřené lososovou podmalbou, kterou jsem nechal v levé části viditelnou, jen jsem přes ni lehce načrtnul okna. Část domu za magnolií už byla ve stínu a magnolie proti němu lehce kontrastovala. Snažil jsem se o použití minimálního počtu barev, což se sice povedlo, ale na druhou stranu obraz působí dost melancholicky. Což nebyl záměr, takže mě to láká si tam zajít znovu a namalovat druhou verzi v jásavějších barvách.

A hudební bonus od Avishaie Cohena. Pozor! Jsou dva hudebníci toho jména, jeden hraje na basu, často dost živelné věci, druhý melancholické tóny na trumpetu (pod hlavičkou ECM). Tohle je zrovna od toho smutného Cohena, takže to krásně ladí se zasmušilou magnolií.

Další obrazy, které by vám neměli utéct:

U bílých kamenů – zatím můj letošní favorit. Ale je teprve jaro, takže se to ještě může změnit. Každopádně ten obraz je skvělý a jsem na něj patřičně hrdý!

Růžová figura – studie oblečené postavy, cca 45 minut. Pohlazení pro oči.