Když jsem se díval na Zářící strom, tak na mě silně působil, ale rušily mě v něm technické nedokonalosti. Nedalo mi to a namaloval jsem jeho novou, současnou verzi. A mám z ní velkou radost. Jednak proto, že jsem při tom vnímal, jak jsem se posunul po technické stránce, ale i proto, že se dle mého fakt povedl. Několik dní jsem pak měl oba obrazy vedle sebe v mé kuchyni-obýváku-pracovně a často se na ně díval. Jen jsem seděl a díval se na ně. Z okna je ozařovalo dopolední slunce a kmeny stromů se leskly. Vypadalo to, jako by v nich proudila živá míza.

A proč je v kořenech stromu to velké vejce? Sám nevím. Původně to mělo být světlo, ale po pár tazích štětce z něj bylo vejce. Jako by si obraz sám určoval, co chce vyprávět a já mu jen propůjčoval prostor. Což je pro mě zajímavá zkušenost, je to naprostý protiklad k programovaní, kdy jsem ponořený do abstraktních vztahů a jsem naplno v analytickém myšlení. Programovaní je také tvořivá činnost, ale odlišná. Krásný kód je něco jiného než krásný obraz. I když oba mají společné to, že (alespoň pro mě) krásný obraz a krásný kód jsou přehledné, stručné a čitelné. Tak, že na první pohled sdělují nějakou myšlenku. Ať už náladu, pocit nebo příběh, když jde o obraz, nebo záměr a srozumitelnost, když jde o kód.

Když jsem maloval kořeny, měl jsem chvíli pocit, že jsem uvnitř obrazu a dívám se na živé kořeny, jak plují v hlíně, jako by to byla tmavá voda. Kopce se pomalu, tak velmi pomalu vlnily, hlína byla tmavá, téměř černá, ale plně prostupná a plavali v ní skřítci a vznášely se zářící kořeny stromů. Ani jsem přesně nevěděl, co maluji a nenechal jsem se tím znepokojovat. Připadal jsem si jako pozorovatel-spolutvůrce.

Když pak viděly obraz děti, tak Anežky první slova byla: “Jéé, já vím, co to je. To jsou přeci ty růžový vajíčka, do kterých se schovávají zamilovaní Diáni.” Že mě to nenapadlo 🙂 Krásně to navazuje na předchozí příběh o Zářícím stromě. Anežka pak na obraz opřela paví pero [1], a to bylo naprosto skvělý. Tak krásně k tomu ladilo, že mě hned napadl další obraz “Pták Ohnivák”.

Před spaním jsem pak o něm vyprávěl dětem pohádku. Byla to opět improvizace a já netušil jak příběh dopadne, jen že bude o ptáku Ohniváku. Děti nejprve protestovaly, protože původní pohádku nemají rády, ale nakonec chtěly ještě nášup. To mi udělalo radost, navíc mě při tom napadl další námět na obraz (jen nevím, jak ho výtvarně pojmout, tak to nechám zrát, třeba z toho něco bude). Připadám si, jako bych objevoval/vytvářel svoje vlastní mýty.

A obraz je hotový

Hudba k poslechu

James Horner – Avatar – Becoming one with Neytiri

---

Poznámka pod čarou:

Ad 1) Ten páv se před lety ocitl u mě na chodbě. V paneláku ve čtvrtém patře. Ukázalo se, že nedaleko je farma, kde majitel chová pávy a ti mu toho rána utekli. Jednoho z nich sousedka zavřela do paneláku, aby neutekl nikam dál. Páv popolétal výš a výš, až skončil u mě. Nasypal jsem mu trochu semínek, ale byl ve stresu, tak toho moc nesezobal. Když si pak pro něj majitel přišel, tak se páv zmítal a vytrousil dvě velká pera. Jedno z nich máme doma dodnes.