Předchozí obraz má spíše temnou atmosféru a tento obraz měl původně působit melancholicky. Líbila se mi černá postava osamělého rybáře slabě se rýsující proti tmavé vodě. Nebe bylo šedé a nízké, stromy šedé a hnědé, jak již v předjaří bývá. To rozbahněné období, kdy vyskáčou psí hovna a vajgly, pak zase zmizí a země se rozvoní nadějí na nové věci. Chtěl jsem do obrazu obtisknout melancholii, která z toho pohledu na rybáře dýchala, ale jen co jsem nahodil hlavní plochy, tak mi za zády začalo zapadat Slunce. Žlutě vystřelilo mezi mraky a roztančilo dříve šedé stromy. Zazářily nejprve žlutě a pak oranžově, až najednou byla celá stráň pozlacená. Byl to pohled pro bohy. Kompletně to změnilo náladu, najednou bylo všechno plné světla. Rybář přestal zadumaně stát, chodil po břehu a fotil. A já jsem v rychlosti vymačkal oranžovou a žlutou a snažil se zachytit tu náhlou změnu atmosféry. Snad se mi to povedlo.

Bez hudby by to nebylo ono, že? Takže tohle je skladba, kterou jsem poslouchal, když vysvitlo zapadající Slunce. Je to opět Kenishiro Nishihara. Pokud chcete i texty, tak ty jsou tady.