Les je zvláštní prostředí. Když jsem v něm, tak mě uklidňuje… ptáci zpívají, stromy šumí, větřík pofukuje. Idyla. Ale když ho začnu kreslit, něco se s ním stane. Stíny ztmavnou a suché smrkové větvě jsou ostré, holé a pichlavé. Pouze vrcholky stromu dosáhnou na sluneční svit, zbytek lesa je tmavý. Z idyly zbylo jen nebe prosvítající mezi vrcholky stromů, spíše tušené než viděné. Tak jako Nebe, ve které věříme.

Nakresleno na výletě v Jeseníkách, někde pod Třemi kameny.

Tenhle obrázek se hodně líbil Naty, a chtěla něco podobného na zakázku. Zkusil jsem ho tedy překreslit na větší formát. Druhá verze je víc uhlazená, ztratila původní syrovost a místo ní je více cítit lesní klid. Je to dáno i tím, že když něco kreslím podruhé, jsem už v jiné náladě.

PS: Naty je výborná fotografka. Doporučuji ji sledovat, moc se mi její fotky líbí. Má foto-profil na Facebooku. Třeba její album z cesty po USA. Hodně pěkné 🙂

Rozhled ze Třech Kamenů je úchvatný, krajina se před vámi otevře a krásně se vlní. Doporučuji jako tip na výlet, ten rozhled stojí za to.

Cestou ze Třech Kamenů mě oslovil proud světla mezi stromy. Osvětloval cestu a vypadalo to, jako světlo na konci tunelu. Zem byla pokrytá spadaným jehličím, lehce oranžovým. Trochu jsem spěchal, abych ostatní nezdržoval, takže je to taková nadrsněná rychlovka.

Poslední obrázek jsem stihl jen v rychlosti načrtnout, protože už pro nás přijelo auto. Dodělal jsem ho až za 2 dny, takže je to spíš podle fantasie než podle paměti 🙂