Důležitost intenzity

Před pár dny jsem se vrátil z několikadenního malířského symposia s několika dalšími přáteli – malíři. Jako hlavní přínos (kromě toho, že nám bylo spolu dobře a užili jsme si to) vidím to, jak jsme se navzájem vyhecovali k většímu výkonu. Kdybych byl sám, nikdy bych se nepustil do toho, že ráno začnu malovat a skončím až po půlnoci. Ale bylo to skvělé.

Díky tomu, jaký to byl intenzivní zápřah, byl každý den znát posun. Jak už to tak bývá, tak věci, které vznikly první den, za moc nestály. Jeden obraz zahodím a přemaluji, druhý vyžadoval poměrně výraznou post produkci. Zbytek už byl o dost lepší.

Vždy, když jsme se pustili do malovaní, tak byl vzduch téměř hmatatelně plný soustředění. První hodinu nikdo neřekl ani slovo. Kromě hudby bylo úplné ticho, jen koncentrace a čistá mysl. Tenhle stav je pro mě odměna sama o sobě. Je to stav kdy neexistuje nic jiného než přítomnost, je to malířské vytržení. Skvělé na tom bylo i to, že jsme to takhle vnímali všichni, takže jsme se nerušili, naopak to byl synergický efekt. To, že ostatní intenzivně malovali, mě tlačilo do toho také intenzivně malovat (a naopak).

Post produkce

K některým obrazům bylo třeba se dodatečně vrátit poslední den a dodělat je. Ty, které měly potenciál, jsem vylepšil, ty, které ho neměly, jsem znovu zašepsoval a připravil na nový život.

Strom v Botanické zahradě, Liberec (finální verze po 2 post produkcích, malované v plenéru)

Krizovka

Během sympozia jsme měli každý nějakou malířskou krizovku. Moje přišla během malování zátiší s rybami. Bylo to po dlouhém malování jiného zátiší, kdy jsem to pro změnu chtěl jen rychle na plátno nahodit a „mít hned hotovo“. Dopadlo to ale otřesně a jak jsem se tak díval na to zamatlané plátno, měl jsem dojem, že jako malíř za nic nestojím a ostatní to mají lepší. Chtěl jsem s tím praštit a někam se zahrabat. Vliv měla únava, víno, žízeň a spěch. Dal jsem si krátkou pauzu, pořádně se zavodnil a pustil se do nového plátna z jiného úhlu. A to už dopadlo dobře.

Ostatní si prožili něco dost podobného, jen každý v jiný den. Což je vlastně docela fajn ujištění. Nedávno jsem četl knihu o Monetovi. Překvapilo mě, že zničil více pláten, než kolik já jsem kdy namaloval. Kolikrát byl z malování zoufalý, ztěžoval si na počasí a vlastní neschopnost. A přitom obrazy, u kterých nejvíce nadával, patří dnes k těm nejvíce oceňovaným.

Poučení? Nevzdávat to. Malovat dál. Když to nejde, dát si trochu pauzu, vzít si nové plátno a začít znovu. Staré plátno se dá snadno přešepsovat a recyklovat.

Úspěšnost je sinusoida. I skvělí malíři mají špatné dny.

Zátiší s připravenými rybami
Zátiší se snědenou rybou

Malování strachu

Tohle by mohlo být na samostatný článek, ale zatím nemám dost strachuplných námětů, abych to mohl dostatečně rozvinout. Malování strachu byl silný zážitek a dost mě bavil. Svou roli sehrálo i to, že „mrtvou modelku“ jsem už měl nakoukanou a spala s námi v ložnici. I když první den s ní jsem se pořád díval, co dělá, a když jsem vstoupil do stejné místnosti, trochu ve mě hrklo. 

Když jsme jí pak poslední noc malovali, vybavily se mi konkrétní strachuplné vzpomínky z dětství, které jsem se snažil zachytit do obrazu. Nic víc k němu říkat nebudu, každý ať si v něm najde vlastní příběh. 

Dětský pokoj

Co dál číst?

Lákalo vás někdy sedět malířovi modelem? Tak tady je něco o tom, jak to vlastně probíhá.

Aby vám nic neuniklo, můžete si přihlásit se k odběru novinek. Slibuji, že nebudu posílat žádný spam.

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on Facebook
Facebook
Share on Tumblr
Tumblr
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Google+
Google+
Pin on Pinterest
Pinterest
Share on LinkedIn
Linkedin
Buffer this page
Buffer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image