Je to ještě hobby?

Tento článek vznikl částečně z diskuze s malířem Václavem Kovářem a myšlenek, které se mi už delší dobu honí hlavou a potřebuji si je nějak vyjasnit. 

Profesionalizace hobby

To, že máme k dispozici internet, je danajský dar. Když to vztáhnu na obor malování, můžeme na jedné straně sledovat díla mnoha umělců a inspirovat se jimi. Na druhou stranu to ale vytváří určitý tlak se jim vyrovnat. Malovat tak dobré obrazy jako oni. Laťka se zvyšuje a to, co dříve bylo oddechová činnost pro radost, teď trochu připomíná práci. Ne v tom, že by to byla nějak výdělečná činnost, ale v tom, kolik času a mentální energie si malování vezme.

Pokud namalovat nějaký obraz trvá dvě hodiny (což netrvá, je to zpravidla výrazně déle a opakovaně po dobu několika dní), tak minimálně další dvě hodiny si vezme samotná příprava. Najít vhodný námět, dopravit se někam do plenéru nebo si nastavit modelku, rozkreslit se a dostat se do nálady malířského vytržení. To všechno nějakou dobu trvá. Už to není jako na začátku, kdy stačilo vzít si blok a tužku, něco si načmárat a připadat si jako talentovaný umělec.

Skvěle to vystihl Edgar Degas:

Malování je snadné, když neumíte malovat. Jakmile malovat umíte, je tomu právě naopak.

Takže čím více maluji, tím vyšší nároky sám na sebe kladu. Laťka se neustále zvedá. Vlastně je to dobře, protože vím, že za dva roky budu malovat mnohem lépe než dnes a dost se na to těším. A učím se tím pěstovat svoji hrdost.

Fáze malování

Uvědomil jsem si, že malování mám rozdělené do více fází. Nejraději mám tu počáteční, když je plátno ještě bílé a všechno rychle vzniká. Ten moment, kdy se rodí něco nového. Je to vzrušující a hrozně mě to baví, adrenalin proudí. Je to fáze experimentování a učení se. Druhá fáze je “vymalovávání” obrazu, kdy už mám nahozené hlavní plochy a mám rozmyšlené, kde co bude. To je také zábavné. Třetí fázi říkám vypiplávání. Jedná se o dodělávání detailů, opravování míst, která nejsou dobře namalovaná, tónování barev, aby více ladily dohromady… Tady je to už dost o řemeslnosti a trpělivosti. Na plátně už není prostor pro velké, odvážné tahy, ale pro mravenčí pečlivost. A mám-li být upřímný, tak tahle fáze mě baví úplně nejmíň. Je ale naprosto nutná pro dokončení obrazu. Je to to, co dělí dobrý obraz od skvělého obrazu. Ta extra míle navíc, která je znát.

Sociální sítě jako zpětná vazba?

Sociální sítě můžou sloužit jako určitá validace obrazu. Jako jednoduchá metrika – člověk může “počítat lajky”. Má to ale svoje ale. Tak zaprvé to, kolika lidem online se obraz líbí, nemá přímou souvislost s jeho kvalitou, ale spíše s tím, nakolik je daný člověk v sociální síti populární a viditelný. Nebo v jaké sociální bublině se pohybuje. Určitou vypovídací hodnotu to má, ale rozhodně to není přímá úměra.

Čas, kdy maluji, je čistý, ponořím se do hudby, někdy si sám pro sebe zatančím a maluji. Ostatní věci jdou stranou. Problém nastává po zveřejnění obrazu. To mě pak svrbí ruce, abych se podíval, jak přibývají lajky nebo pochvalné komentáře. Ale jsem si vědom dopaminového efektu, takže mě tohle mé chování vlastně rozčiluje. Spíše než o kvalitní zpětné vazbě je to o rozptylování a zahlcování se balastem. Ale psát o negativním vlivu sociálních sítí by bylo na samostatný článek.

Jak to máte vy?

Podělte se o svoje zkušenosti s malováním, radostí z něho nebo vlivu sociálních sítí v komentářích. Jaká byla vaše malířská cesta? Co vás posunulo?

Velikonoční skoro-akt
Sedící
Ležící

Chcete být modelem?

Láká vás jaké to je být malířovi modelem? Napište mi email na david.votrubec@gmail.com. Více o tom, jak to probíhá, je tady.

Další obrazy najdete v galerii.

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on Facebook
Facebook
Share on Tumblr
Tumblr
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Google+
Google+
Pin on Pinterest
Pinterest
Share on LinkedIn
Linkedin
Buffer this page
Buffer

One thought on “Je to ještě hobby?

  1. Pěkný článek! Mnohému dávám za pravdu:
    Drive do konkrétního malování asi klesá s časem. Na začátku, když má člověk nápad (námět), tak se mu zdá, že se do toho musí hned pustit a výsledek si představuje v těch nejlepších barvách. Pak narazí na ostych u bílé plochy, že neví jak začít (proto je asi fakt lepší malovat na zatónované plátno). Když pak začnu, dostaví se první pochybnosti o tom, že moje dřívější představy se asi neprotnou s výsledkem. Tak se to snažím vylepšovat, co to jde. Někdy se trochu povede někdy spíš vůbec. Předčit nebo naplnit představu se mi ještě nepodařilo. Ale to asi plyne z mého perfekcionisticky-pesimistického založení.
    Anabáze se sociálními sítěmi je už jen jakási třešínka na dortu. Zabere to strašně času a poslední dobou jsou výsledky více než neuspokojivé. FB asi nějak změnil algoritmy, protože moje příspěvky poslední dobou už nevidí skoro nikdo, pokud si člověk neplatí propagaci. Šlo to markantně dolů. Za placení mi to teda určitě nestojí. Takže dost uvažuju o tom, se na to Zuckerbergovi vybodnout úplně, ale pak si vždycky řeknu, že by to bylo jako bych to dělal do šuplíku. I když k tomu v reálu není ani s FB nijak daleko. O závislosti na dopaminu vím, dokonce jsem se jí tak trochu dotknul v jednom svém obraze (http://malujusi.blogspot.com/2019/04/touha-zklamani.html). Je to problém a popularita za to vůbec nestojí. To, že je člověk už pak trochu známější, vede k tomu, že pak dostává zakázky (nebo ho lidi jinak otravujou) a nemá čas na to, co by dělal rád. Proč si teda dělat násilí. Pokud je člověk dobrej, jeho práce ho pochválí sama. Může se tomu trochu pomoci, ale nehrotil bych to. FB stejně nemá skoro žádnou vypovídací hodnotu (přátelé tě pochválí automaticky, nounejmové si slintnou jen tak ze sportu).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image