Sepsal jsem si poznámky z online rozhovoru dvou malířů, Steva Hustona a youtubera Proko. Takže jsou to spíše Stevovy myšlenky než moje, já zatím nejsem na takové úrovni 🙂 Už nějakou dobu s sebou nosím poznámkový blok a když slyším něco zajímavého, poznamenám si to. Převyprávím si nové myšlenky svými slovy a to mi pomáhá si je utřídit a uložit do paměti. Nevýhoda je, že mi pak sledování videa trvá třikrát déle než jiným lidem. Raději vstřebávám informace pomalu a důkladně, než rychle a povrchně (a také se při tom učím psát). I tak toho vždycky dost zapomenu. A pořád je tu něco dalšího, co ještě neumím. Pořád je něco, co se dá naučit, získat, poznat či vyzkoušet. Svět je nekonečný 🙂
Nedávno jsem to vysvětloval dětem na příkladu Lega. Nezáleží na tom, kolik Lego kostiček máte, vždycky vám budou nějaké chybět. Dokoupíte sadu střech, budou vám chybět ploché. Dokoupíte ploché, budou vám chybět kolečka. Dokoupíte kolečka, budou chybět podvozky… A když kostiček budete mít moc, bude vám v nich chybět systém a přehlednost. S životem je to stejné, vždycky něco chybí, vždycky se najde důvod pro nespokojenost. Jak tedy být spokojený v tom permanentním nedostatku z nenaplnitelných tužeb? Ale to už dost odbočuji… Odpovězte si sami. Zpátky k malování a radám Steva Hustona.
Texty prokládám svými obrázky, přeci mi nebudou jen tak ležet v šuplíku. Potřebují na světlo 🙂 Pokud ke čtení rádi posloucháte příjemnou hudbu, tak si můžete pustit tu na konci článku, je to takový etno-jazzový mix.
O čem je umění?
Umění by mělo odrážet esenci světa kolem nás. Zjednodušovat formu, přidat svoje osobní předpojatosti a předsudky a ukázat svět tak, jak ho vidím já. Něco podobného říká i japonský režisér Takahata ze Studia Ghibli: “Ve svých filmech ukazuji všední věci, kterých si jinak nevšímáme, dějí se tak často, až jsme k nim slepí. Tím, že je namaluji do anime filmu, k nim přivedu pozornost lidí. Lidé se v nich poznají, je to takový malý aha moment, krátké zastavení se. Umění zrcadlí svět.” Celý rozhovor s Takahotou je zde.
To, co děláte každý den, to jste. Stanete se tím. Dostane se vám to do svalové paměti a pak je velmi těžké to změnit. Steve začínal jako malíř plakátů k béčkovým filmům. Chtěl být malířem, ale každý den maloval béčka, která nemiloval. Nakonec mu došlo, že není možné ve volném čase skvěle malovat, když v pracovním čase maluje to, co se mu nelíbí.
Kdy je obraz hotový?
Jak může nedokončené dílo působit dokončeně? Jak může být skeč hoden toho být zarámován a pověšen za zeď? Trik je v tom, že musí být cítit to, co se snažíte zachytit. Pokud každá čára (nebo alespoň většina z nich) popisuje to, co chcete popsat a říká to pravdivě, pak bude obraz působit dokončeně, nezávisle na technice. Pokud například kreslím tvář nebo bradu, tak pokud linie popisuje věrně bradu, tak to bude fungovat. Budeme z toho cítit bradu a zbytek si domyslíme.
O kopírování
Kopírování a vykrádání nápadů je skvělé, pokud vám jde o to se něco naučit. Zjistit, jak je to udělané. Zjistit, jak to můžu udělat já.
Dílo každého velkého umělce je směsí inspirace z různých zdrojů. Je vůbec možné si vytvořit vlastní unikátní styl? A nebo jenom dokola kombinujeme? Steve Huston říká, že to možné je. A můžete to udělat rovnou teď. Třeba začít malovat mrakodrapy z želé. To ještě nikdo nedělá a bude to naprosto unikátní. Až na to, že je to blbost. Většinou existuje nějaký dobrý důvod, proč danou věc ještě nikdo nedělá. Ale čas od času někdo natrefí na něco fakt dobrého a vymyslí třeba kolo, elektřinu nebo kubismus. Revoluční nápady moc často nepřicházejí. My obyčejní smrtelníci jsme rádi, pokud přijdeme alespoň s nějakým drobným vylepšením, pokud máme štěstí.
O realismu
Problém realistů je v tom, že jsou realisté. Umělec by se měl ptát “Co tam opravdu vidím? Co vidím v tom stromě já? Co mi připomíná? Jak na mě působí?”. Jako lidé jsme nastavení vidět význam a souvislosti tam, kde žádné být nemusí. Když je bouřka, tak se jako děti ptáme “Proč se nebe zlobí? Proč se mraky mračí?”. Respektive, teď už se na tohle zrovna moc neptáme, že jo. Jsme “vědecký a racionální”, už jsme dospělí, ale pořád platí, že přikládáme význam věcem, které s námi nemají nic společného. Věříme, že černá kočka přes cestu má vliv na náš den nebo že špendlíky zabodnuté do figurky můžou někomu ublížit, že barevný kámen na řetízku může uzdravovat a podobně… Jsou to samozřejmě nesmysly, nicméně v obrazech je určitá forma magického myšlení, která je dělá zajímavými. A držet se přísně realismu je dle mého názoru málo. Malíř vždy interpretuje svět, vnitřní i vnější.
Druhá věc je drama v obrazech, konfliktní ideje proti sobě. Jako například profesor Snape, který nesnáší chlapce, kterého má chránit. Nebo obraz, na kterém je nádherně namalovaná nepěkná věc, jako třeba Beksinski. Umění, a realistické umění obzvlášť, by nemělo být mechanickým kopírováním vnějšího světa. Mělo by obsahovat nějakou metaforu, něco s čím se divák může spojit, co se ho dotkne. Aby obraz vypadal dobře, musíte ovládat svoje řemeslo, ale řemeslo samotné nestačí.
3 možnosti kreativity
- Můžete být “řemeslník” a postupovat podle naučeného postupu. Celkem určitě dosáhnete přijatelných výsledků, nejspíš průměrných, ale nebude to špatné. I tak ale budete muset tvrdě pracovat, abyste dosáhli alespoň průměrných výsledků. Výzkumy ukazují, že trvá až 10 let, než se člověk stane v něčem fakt dobrým.
- Můžete být “totálně originální” a malovat mrakodrapy z želé. Problém je, že 99% naprosto originálních nápadů je odpad. Velikáni, kteří stáli u zrodu nějakého stylu, jako třeba Picasso a Braque, se k tomu propracovávali dlouhou dobu.
- Kombinujte neobvyklé věci. Smíchejte olej a vodu. Udělejte nové ze starého. Něco podobného psal i Václav Kovář na svém blogu.
Nezavírejte dveře možným interpretacím vašich obrazů. Důvěřujte svým instinktům, a ony se zlepší. Důvěřujte své imaginaci, a ona se zlepší. Možná z vás nebude mistr malíř, ale budete z toho mít radost a zábavu. Nejde vám to tak špatně, jak si kolikrát říkáte 🙂 Hlídejte si očekávání, většinou nezměníme svět, možná jen jeho malý kousek. Pokud naše obrázky někoho rozveselí, rozjasní mu den, povzbudí nebo dojmou, tak jsme udělali skvělou práci. Je v pořádku stydět se za svoje starší obrazy, alespoň je znát pokrok 🙂
Co dál číst?
Co dělat, když vám nejde malování a nic se nedaří? Zápisky ze 14ti denní malovací výpravy do Bretaně. Část 1 – Jak lépe malovat v plenéru. Část 2 – vzpomínky a část 3 – dokončené olejomalby.
Něco pěkného na poslech, ať neodcházíte s prázdnou, příjemný etno-jazzový mix.
Ten článek mne potěšil- zejména věta “Umění by mělo odrážet esenci světa kolem nás, zjednodušovat formu a ukázat svět, tak jak ho vidím já” . Přesně to jsem vždy obdivovala – jednoduchou linkou zobrazit “něco”. Třeba jako japonské tušové malby -linka a otisk štětce – a já vím , že je to kvetoucí větvička. Hyperrealismus mě neoslovuje, i když uznávám dokonalou malířskou techniku autorů a vím, že bych to nedokázala.
Děkuji 🙂 To mě moc těší.
A pořád se to učím. Kreslit něco jednou linkou mi jde, ale se štetcem a barvami pořád bojuji, prokousávám se tím. V barvám jsem se zjednodušovat ještě nenaučil. Což je zvláštní, že?
A Japonci jsou mistři ve zkratce. Jak v malbě, tak v poezii i v hudbě. Obdivujuji je, stejně jako vy.