Kytice

Poslední dobou experimentuji s barvami a hledám svůj styl. Respektive hledám, jak vlastně malovat. Dříve jsem pohrdavě krčil nos nad tím, jak někteří malíři během vernisáže mluvili o tom, že zkoumají možnosti barev a kompozice. Už jim rozumím. A už vím, že to není sranda.

Namalovat obraz tak, aby byl barevně vyvážený a sladěný, aby měl hezkou kompozici (ať už je na něm cokoliv), aby vodil divákovo oko po obraze, aby dokázal navodit určitou atmosféru a v neposlední řadě, aby byl prodejný, to není jen tak. Jde mi zkrátka o to, povýšit svoje hobby malování na řemeslo. Ale je mi jasné, že to je běh na dlouhou trať a čím více do toho pronikám, tím mi přijde delší. Je spousta možností, jak malovat. Líbí se mi poloabstraktní krajiny, kde je dost prostoru pro fantazii a snění, líbí se mi barevné expresivní divokosti i melancholické nízkokontrastní obrazy. Tak nějak osciluji mezi těmito polohami a hledám, jak vlastně malovat. Jak se vyjádřit a jak zvládnout řemeslnou stránku věci. Je to objevné a fascinující, ale je to časově náročné. Rád bych měl jeden den v týdnu vyhrazený jen na malování, ale v současné situaci si to nemůžu dovolit. Tak dělám, co můžu a maluji, kdy to jde.

Baví mě pozorovat ostatní umělce během tvorby a občas se inspiruji něčím stylem. Bezostyšně je vykradu. Pokusím se absorbovat jejich techniku a pak ji převyprávět svými vlastními barvami. Je to dobrá škola výrazových prostředků. Před malováním kytice jsem objevil malířku Annie O’Brien Gonzales a nechal se jí inspirovat. Výsledkem byla pro mě neobvykle vřelá paleta barev a spontánnosti. Líbí se mi to.

Výjimečně jsem také maloval podle foto předlohy. Většinou malbu podle fotky zatracuji, protože většina lidí se snaží o tupé kopírování předlohy a výsledek pak vypadá, jako by to dělal robot. Nic ve zlém, nechci nikoho naštvat, ale fakt nekopírujte fotky na plátno nebo na papír. To je plýtvání kreativitou! Na mechanické kopírování máme stroje.

Tabula rasa. Začínáme. Jen jsem pokryl plátno náhodnými teplými barvami

Ten pocit, když se pustím do malování je skoro vždy skvělý. Je to směs inspirace, napjatého očekávání, jak to dopadne a těšení se na výsledek. K tomu radost z ponoření se do hudby a barev.

Někdy je těžké říct, kdy je obraz vlastně hotov. U tohohle jsem dlouho váhal, jestli nějak domalovat pozadí nebo ho nechat takhle vzdušný a neurčitý. Je v něm hodně „prázdna“, ale je to prázdno lehké a příjemné. Oči směřují ke kytici, která tvoří barevné těžiště obrazu téměř v jeho zlatém řezu. Dnes jsem nad ním stál spolu s malířem Václavem Kovářem a shodli jsme se, že nejlepší bude ho nechat tak, jak je.

Máte-li o obraz zájem, řekněte si o něj. Může zdobit třeba právě váš obývák. Můžete mě kontaktovat mailem na david.votrubec zavináč gmail.com, napsáním komentáře pod článkem nebo přes facebookovou stránku Vnitřní krajiny. A pokud jste to ještě neudělali, tak si ji lajknutím můžete přidat mezi oblíbené, ať vám neutečou nové obrazy.

Finální podoba kytice

Nemůže chybět hudební tip na závěr. K tanci a poslechu vám hrají Death on the Balcony.

Tematicky podobné obrazy

Teskná magnolie – o tom, jak se mě snažil vyhnat samozvaný hlídač nemocnice

Šeřík – jedna večerní rychlovka na dřevě

PS: Hledám k sobě další umělce.

Aby vám nic neuniklo, můžete si přihlásit se k odběru novinek. Slibuji, že nebudu posílat žádný spam.

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on Facebook
Facebook
Share on Tumblr
Tumblr
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Google+
Google+
Pin on Pinterest
Pinterest
Share on LinkedIn
Linkedin
Buffer this page
Buffer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image