Líbí se mi stožáry elektrického vedení. Možná to nejsou na první pohled hezké objekty, ale fascinuje mě, jak si podmaňují krajinu, ve které jsou. Jsou pro mě symbolem civilizace. Stožáry, které se tyčí k nebi jako železné kolosy, plné síly, vzdorující počasí. V jejich blízkosti nerostou žádné větší stromy a jejich řady se táhnou krajinou od obzoru k obzoru, napříč kopci. Jsou pro mě vizuálně zajímavější než podobně symbolické železnice nebo silnice. Trčí k nebi a nesou nebezpečnou sílu. Kdo si sáhne na dráty, ten shoří.

Když jsem šel ten den kreslit ven, měl jsem původně v plánu kreslit pasoucí se koně. Jaká to pastorální idylka proti železnému stožáru, že? Před pár dny, kdy jsem je kreslil, měli asi nějakou línou hodinu a moc se nehýbali, tak to šlo dobře. Ale dnes pořád popocházeli a otáčeli se, dokonce jsem se musel třikrát přesouvat, protože odešli moc daleko. Takže jsem to po třičtvrtě hodině vzdal a pustil se portrétování stožáru. Beztak jsem ho měl už několik týdnů v plánu. Měl jsem v sobě přetlak tvůrčí energie, časové omezení a slunce žhnulo přímo proti mně. Výsledkem je, že obraz barevně burácí. Je to barevné snad až příliš, místy působí jako barevný negativ, zvláště ta bílá alej a bílý kopec v dálce. Všechno žhne v horkém podvečeru, bílé kontury jsou jako duchové po vypařených stromech.

Ač se to z obrazu nezdá, poslouchal jsem při něm relativně pomalou hudbu (viz na konci článku). Výsledek se mi líbí, ale chci ho ještě rozpracovat na plátno. Potřebuji se naučit malovat obrazy, jejichž namalování zabere více jak jeden večer. Chci se naučit se k obrazům opakovaně vracet a upravovat je. Akrylem to dost dobře nepůjde, protože velmi rychle zasychá. Budu muset začít používat olej, ale čekají mě s tím spojené logistické výzvy. Kde obrazy skladovat než uschnou, jak je přepravovat, dokud nejsou suché a tak dále. Ještě mám jeden rozpracovaný obraz akrylem, takže na něm si nejdříve vyzkouším, jak se dá zasahovat do již zaschlého akrylu. Zatím není publikovaný.

Loni touto dobou jsem maloval podobný motiv, a sice stožár lyžařského vleku v lese. Přidávám ho na porovnání. Původní článek je zde pod názvem Jemná invaze.

A na závěr ještě hudba, při které jsem maloval. Výborný Omar Sosa. Jeho hudba je tak propracovaná, proměnlivá a plná různých nálad a emocí. Je to klenot.