Zářící strom

Tohle je obraz někdy z roku 2009. Dlouho byl v rohu ateliéru v Pražské ulici, kam jsem kdysi chodil malovat. Před pár dny jsem se k němu vrátil a donesl ho domů. Co se týče techniky malby, tak se mu dá mnoho vytknout, ale pořád má náladu a náboj, kterou jsem do něj chtěl vložit. Vlastně se mi dost líbí, i když vidím jeho nedokonalosti. Vznikl jako napůl snová vize, kdy jsem před zavřenýma očima viděl sám sebe jako zářící strom svými kořeny neoddělitelně propojený s ostatními stromolidmi.

Občas dětem před spaním vypravuji nějakou pohádku. Většinou to je vždycky úplně nová pohádka, kterou na místě vymyslím a druhý den ji už nedokážu zopakovat. Dneska mě inspiroval obraz Zářící strom. Na jeho kmeni jsou kousky zlata, takže se krásně třpytí, když na něj svítí slunce. Díval jsem se na něj a vzpomněl jsem si na vizi, která před lety obraz inspirovala. Tahle pohádka v ní volně pokračuje.

POHÁDKA O ZÁŘÍCÍCH STROMECH

[hudba k poslechu je úplně dole]

Daleko předaleko v oceánu byl jeden osamělý ostrov. Protože byl tak daleko od všeho ostatního, tak se na něm vyvinul život velmi odlišně. Byly tam jiné květiny, jiná zvířata, jiné stromy a jiní lidé. Vlastně to ani nebyli lidé, ale něco mezi opicemi a lesními skřítky. Jmenovali se Diáni. Byli chlupatí jako opice, dlouhý ocas, nohy jako ruce, a měli lidský obličej. Velcí byli asi jako skřítci. Stavěli si domy podobně jako lidé, ale na stromech se pohybovali jako opice.

Uprostřed ostrova byl vysoký kopec porostlý stromy se zářivou kůrou. Byly to mohutné stromy, jejichž kořeny tvořily hustě propletenou pavučinu. Nebylo možné odlišit, kde končí kořeny jednoho stromu a začínají kořeny jiného. Stromy byly totiž svými kořeny navzájem propojené a posílaly si zprávy. Vždycky když si poslaly po kořenech zprávu, tak to vypadalo, jako když cestuje světélko. Kořen se rozzářil a mezi spadanými listy probleskovalo světlo. Když někdo do lesa vstoupil a zaťal do nějakého kmene sekyru, věděl to hned celý les.

Pro Diány byl zářící les posvátný. Chodili do něho vždy, když měli nějakou významnou událost. Narození, umírání, nemoc nebo nepravidelnou slavnost. Slavnost svolával šaman vždy, když měl pocit, že už je to potřeba. Když cítil, že se mezi Diány nahromadilo napětí, které je třeba vyřešit, nebo když rostl zmatek. Slavnost v zářícím lese byla pro Diány způsobem, jak se dostat sami k sobě. Přišli společně do lesa a požádali ho o trochu zářící mízy. Když jim to stromy dovolily, tak jeden z nich nařízli a nabrali do nádoby jeho mízu. Z ní pak každý z nich pil. Tomu, kdo se napil, začala v žilách kolovat kouzelná míza, která ho postupně zevnitř celého rozzářila. Diánům začala svítit krev v žilách, takže jejich ruce vypadaly jako zářivé pavučinky, zářilo jim břicho, hlava, srdce, jejich kůže světélkovala. Každý zářil podle toho, jak se cítil. Kdo byl zdravý a radostný, tak svítil zlatě. Kdo měl vztek, tak svítil rudě jako uhlíky v ohništi. Co bylo kde nemocného, to svítilo tmavě zeleně, šedě nebo dokonce nesvítilo vůbec, či bylo přímo černé. Zamilovaní Diáni svítili lehce růžově.

Šaman pak s jednotlivými Diány mluvil a říkal jim, co v jejich obnaženém nitru vidí. Léčil jejich duše a jejich těla. Jeden Dián měl v břiše velký žhavý uhlík. Kolem něho byl velký kus tmy a zbytek těla jen slabě světélkoval. “Ty máš na někoho velký vztek, ale dusíš ho v sobě. Pokud se s tím člověkem neusmíříš, tak tě to sežere”, řekl mu šaman.

Jiný Dián byl zase velmi plachý a stydlivý, velmi se mu líbila jedna diánská dívka, ale nikdy nesebral odvahu k tomu, aby ji oslovil. Když však prošel kolem ní, tak nevědomky celý zrůžověl. Dívka si toho všimla a oslovila ho sama. Chudák nevěděl kam s očima, styděl se a schovával své city. Chvíli strachy zfialověl, pak zrůžověl, zešedivěl a nakonec se mu udělalo špatně a zezelenal. Dívka k němu přistoupila a řekla jen “Neboj :)”. Ve chvíli, kdy ho objala, se kolem nich udělala silná růžová záře, až je oba schovala před okolním světem. Zůstali jen oni dva, sami a nazí, skrytí v měkkém světle.

Jeden z Diánů byl velmi nemocný. Většina světla z jeho těla zmizela, takže byl tmavě šedý jako mokrý popel. Šaman požádal stromy o další porci zářivé mízy. Všichni se napili a utvořili kolem nemocného kruh. Jeho nejbližší rodina a přátelé hned u něj, známí za nimi, pak všichni ostatní. Společně k němu vztáhli ruce, ze kterých začaly proudit zlaté paprsky. Nemocný uprostřed kruhu brzy nebyl pro samou záři vůbec vidět. Po chvíli radostně zvolala “Mě už nic nebolí!” a rozběhl se do lesa jako zářící koule.

Zbytek noci Diáni tančili a bubnovali. Slavnost končila východem Slunce, ve kterém se ztrácel jas stromů. Diáni šli spát.

Hudba k poslechu – Oona Dahl, meditativní deep house

Pokračování

Namaloval jsem novější verzi Zářícího stromu. Podívejte se sem.

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on Facebook
Facebook
Share on Tumblr
Tumblr
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Google+
Google+
Pin on Pinterest
Pinterest
Share on LinkedIn
Linkedin
Buffer this page
Buffer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image