Budva

Ano, čtete správně, je to Budva. Opravdu na konci nechybí „r“. Budva je turistické město v Černé Hoře plné vysokých a luxusních hotelů, plné barů a restaurací a diskoték. V žádné z nich jsem nebyl, jel jsem tam navštívit staré město, které jsem viděl z kopce, když jsem jel okolo. Byl to úchvatný pohled, takže jsem se rozhodl překousnout svoji nechuť k přehotelovaným místům a vyrazil tam. Staré město stojí na malém poloostrově, obehnané ze všech stran hradbami a mořem. Vypadá jako kamenná perla vyplavená nad hladinu moře. Bohužel je ale dost malé a kolem dokola ho po hradbách přejdete do 10 minut.

[Pšštttt… úplně dole je moc krásná hudba. To si prostě musíte pustit k poslechu.]

Budva je podle všeho dost bohaté město. Jsou tu drahá auta, luxusní hotely a krásné lodě. A to ještě zdaleka nezačala sezóna.

Uvelebil jsem se na hradbách, odkud jsem měl krásný výhled do zahrad mezi domy a začal malovat. Můj plán byl udělat si nejprve akvarelovou studii a pak zkusit stejný námět znovu, ale na plátno. Když jsem dodělal akvarel a dával si oběd na blízkém náměstí, tak přišel chlapík a beze slova zamkl bránu na hradby. A měl jsem po ptákách… Nezbylo než si najít jiné místo na malování. Nakonec se ukázalo, že nové místo je snad ještě lepší než to původní na hradbách.

Budva – pohled z hradeb do starého města

Přesunul jsem se na malé náměstí uprostřed starého města a pustil se do malování. Všechno je tu zároveň uprostřed města a kousek od hradeb. Tentokrát jsem si udělal několik kompozičních skic. Perspektiva je totiž věc zrádná a ač se to nezdá, tak je celkem těžké přenést všechny směry správně na papír. První dva pokusy mi totálně ujely, střechy byly křivé a neseděla výška domů. Takže až když jsem si byl 100% jistý, že mám kompozici správně, pustil jsem se do malby. Za celý den jsem tak stihl vlastně „jen“ ten akvarel z hradeb a malbu na náměstí.

Budva – přípravy na malování
Budva – naměstí (pokud to tak lze nazvat)

Bez hudby by to nebylo ono, že? Obraz působí trochu smutně tím, že je absolutně bez lidí. Tak si k tomu pusťme nějakou líbeznou melancholii. Třeba takový Steven Wilson, jedna z mých hudebních stálic. Poslouchám ho vždy jednou za čas a pokaždé mi učaruje. Jeho většinou pomalé tempo, občas prokládané neklidnými pasážemi nebo „hlukem“ na hranici poslouchatelnosti. Jeho skladby jsou vždy propracované a vybroušené k dokonalosti. Jsou jako pohlazení, které se ale občas z hebkosti změní v rašpli a pak zase zpět. V jeho hudbě se střídá melancholie, osamělost a vědomí prchajícího času, který nejde vrátit zpět.  Jsou to hudební básně. Pokud umíte anglicky, tak si určitě přečtěte i texty, ideálně přímo k poslechu.

Hey brother, happy returns, it’s been a while now
I bet you thought that I was dead
But I’m still here, nothing has changed

Hey brother, I’d love to tell you I’ve been busy
But that would be a lie
Cos the truth is the years just pass like trains
I wave but they don’t slow down

Hey brother, I see the freaks and dispossessed
On day release
Avoiding the police
I feel I’m falling once again
But now there’s no one left to catch me

Hey brother, I feel I’m living in parentheses
And I got trouble with the bills
Do the kids remember me?
Well I got gifts for them,
and for you more sorrow
But I’m feeling kind of drowsy now
So I’ll finish this tomorrow

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on FacebookShare on TumblrTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on LinkedInBuffer this page