Malování v Černé hoře

Dneska jsem se vrátil z malířské výpravy do Černé Hory, na kterou jsem se už dlouho těšil. A bylo to super. Mám z toho velkou radost a myslím, že jsem se i něco naučil 🙂 Maloval jsem celý týden každý den, čistého času to mohlo být tak 8-10 hodin, a k tomu přesuny z místa na místo, stavění a bourání stojanu, vybírání vhodné lokace a samozřejmě také jídlo.

Musím říct, že byl znát každý den. První tři dny byly takové spíš rozcvičovací. Zvykal jsem si na malování v bílém lékárnickém plášti na veřejnosti, zkoušel jsem, jak nejlépe a nejrychleji zachytit scénu před očima. Byla to super škola a těším se, až to zopakuji. I když v dohledné době to bude určitě v kratším období a mnohem blíž.

Doktor v uličkách Kotoru

Perličky z různých setkání

Potkal jsem kupu zajímavých lidí a celý pobyt byl kromě malování také cvičením v komunikaci. Dost mě to bavilo. Potkal jsem začínající tanečnici, Japonku, která je už 11 měsíců na cestě kolem světa, americké turisty, kteří mi připomínali přerostlé děti, Turkyně, které strávily hodinu (!) focením selfie na jediném místě. Popil jsem dobré víno s místními slečnami, průvodčí ve vlaku byl malíř pravoslavných ikon, 15 minut mě upřeně pozoroval starý pán a sledoval, jak maluji (super pocit, respekt). Vyfotila se se mnou skupina ruských dam, jako bych byl nějaká atrakce pro turisty. Seznámil jsem se s černohorským fotografem (fotky v článku jsou od něj, odkaz na celé foto album je úplně dole).  Nejlepší komentář měla jedna čtyřletá holčička: „Tati, ten pán tam zapomněl namalovat sluníčko“.

Zhruba polovina lidí se ptala, jestli si mě může vyfotit. Až na Japonce, ti se neptali nikdy a někdy mi dokonce lezli hned za záda na vzdálenost půl metru. V druhé půlce týdne za mnou přijela sestra a podnikali jsme delší výlety do okolí. A bacha, okolní kopce jsou všechno pořádný pruďáky, druhý den z nich pěkně bolí nohy.

Zvuková izolace

Hlavně během prvních dnů, než jsem se rozmaloval, jsem měl většinou na uších sluchátka a poslouchal hudbu. Pomáhalo mi to oddělit se od okolních lidí a soustředit se jen na malování. Z počátku byla přítomnost lidí rušivá. Sice jsem na to byl částečně připravený z kreslení po hospodách, ale za bílého dne na veřejnosti, navíc v doktorském plášti je to přeci jen jiná liga. Vypadal jsem jako exot a budil svým vzhledem pozornost (což jsem si svým způsobem docela užíval, kdy jindy můžete po ulici chodit v doktorském plášti? 🙂 ). Nicméně sluchátka s dobrou hudbou byla zpočátku nutná.

V druhé půlce, kdy jsem cítil, že už mi to jde líp, jsem maloval bez sluchátek a užíval si vítr, vlny, zpěv ptáků a komentáře okolojdoucích. Hudba mě sice izolovala od okolního ruchu, zároveň ale někdy poutala moji pozornost a tím mě rozptylovala.

Nečekaná vzpruha

Jeden večer, když jsem se procházel městem, mě „ulovila“ prodavačka z místní galerie a velmi sugestivně básnila o vystavených špercích a obrazech. Měli tam fakt krásné věci, takže jsem nakonec i něco koupil. Když jsme pak později spolu mluvili, tak mi nabídla, že domluví schůzku s majitelem galerie a že třeba ode mně něco koupí. To byla výzva, kterou jsem prostě musel přijmout. A jak rád. Ale druhý den jsem to již cítil jako určitý závazek. Teď prostě musím něco kvalitního vyplodit, najednou mám ultimátum, ze kterého navíc něco může být. Začal jsem se víc snažit, začal jsem investovat více času do samotné přípravy námětu a kompozice.

Pár obrazů jsem zkazil než mi došlo, že se fakt vyplatí si udělat nejprve několik náčrtků téhož námětu a pak si ho ještě před samotnou malbou načrtnout na plátno. Nemám ještě na to, abych maloval rovnou na čisto (a možná se to tak ani nedělá). Až když jsem si nejprve udělal několik kompozičních skic, tak mi během nich v hlavě vykrystalizoval výsledný náboj, jak má obraz působit. Samozřejmě že jsem i předtím měl nějakou představu, jak má obraz působit, ale delší čas přípravy tomu prostě pomohl.

Jinak z prodeje do galerie nakonec nebylo nic. S majitelem jsem se setkal a moje obrazy se mu líbily (hurá). Ale říkal, že nedávno koupil novou galerii a posledních 7 dní nakoupil spoustu obrazů, takže už nemá moc peněz. Nabídl mi, že tam můžu obraz nechat zadarmo a až si ho někdo koupí, tak mi pošle peníze na účet. To mi ale přišlo jako příliš riskantní a nepřistoupil jsem na to. Nicméně dobrý feedback 🙂

Přeformátování mozku

Stala se mi zvláštní věc: poslední den v Kotoru a po příletu do Prahy jsem měl malované sny. V noci jsem se přistihl, že maluji a usmívám se u toho jak batole. Když jsem se na něco podíval, hned jsem viděl tahy štětce a barevný posun pro zvýraznění kontrastu nebo určité nálady.

Po příjezdu jsem pak měl problém dostat se zpátky do pracovního módu. Přepnout se znovu na programování a do analytického myšlení nejde na lusknutí prstu. Cítím, jak mě to mění a jsem zvědavý, jak to nakonec všechno dopadne. Samotnému mi připadá zajímavé to pozorovat, cca před rokem bych to do sebe neřekl 🙂

Co na vás čeká dál?

Budu postupně přidávat články o tom, jak jednotlivé obrazy vznikaly, s nějakým příběhem, který se k nim pojí. Byť to někdy bude jen poetický popis atmosféry, i tak si myslím, že si z toho něco odnesete. Pokud se vám moje povídání a malování líbí, dejte mi to prosím vědět přes komentáře. Ať už na Facebooku nebo pod článkem. A nezapomeňte sdílet, čím více lidí to uvidí, tím větší radost 🙂

Mějte se krásně a držte mi palce.

Krásné fotky z Kotoru jsou na FB stránce 2N Studio. Určitě je chcete vidět, takže si je rozklikněte 🙂

 

 

Dejte vědět svým přátelům, jaké pěkné obrázky jste našliShare on FacebookShare on TumblrTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on LinkedInBuffer this page